Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 8 hodin 1 min

Temný dům v mrtvém lese: Tajemné místo, odkud není úniku

16 hodin 45 min starý

Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet. Jenže to v domě uprostřed lesů také ne. A tak není divu, že pokud chcete provozovat nekalé aktivity, je na ně tohle místo jako dělané. Pár strážných, psi – a navrch začarovaný les, ze kterého se nedostanete. Jenže mladík jménem Matěj se nevzdává naděje a pokusí se o nemožné. Zvítězí i tentokrát kouzla a čáry?

Kniha, která se rozhoduje čím být

Nástin příběhu knihy Temný dům v mrtvém lese nezní vůbec špatně. Bohužel, pokud nejste s dílem autora Jana Svitáka obeznámeni (přecejen, jeho jméno není na scéně příliš známé, ačkoliv není Temný dům zdaleka autorovou první knihou), můžete žít v omylu, že vás čeká poměrně zajímavý horor. Jenže chyba lávky. Ačkoliv to anotace říká spíše v náznacích, patří Temný dům v mrtvém lese do kategorie young adult.

Problém je v nevyrovnanosti textu. Některé pasáže si nezadají s klasickým hororem pro dospělé; kniha obecně je na young adult čtení dost temná a místy inklinuje spíše k té adult kategorii. Ale nečekejte žádné zobrazení explicitního násilí nebo lekačky, vše pěkně jen v náznacích, i když některé scény jsou v podstatě dost syrové. Oproti tomu jsou některé části vyloženě dětské, pohádkové – ty pro změnu nejspíš neuspokojí dospělejší publikum. Celkově kniha působí dojmem se, že se autor nemohl rozhodnout jak vlastně chce knihu pojmout, a tak osciluje mezi dvěma póly, což trochu kazí výsledný dojem.

Ale zpět k původní tezi: nástin příběhu nezní vůbec špatně. A čím víc se do příběhu ponoříte, tím víc vás vtáhne. Tajemný dětský domov je totiž pouhý začátek. Brzy zjistíte, že strážci jsou „velmi zvláštní“, podobně jako zbytek osazenstva domu, a postupně se budete seznamovat s detaily podivného experimentu, který se v odlehlém sídle uprostřed lesů odehrává.

Na druhé straně

Úvodní, převážně seznamovací část čítající zhruba třetinu knihy bez problému udrží čtenářovu pozornost; přesto, že má hodně popisných scén, dokázal Sviták udělat děj natolik zajímavým, že ve vás vzbudí touhu objevovat a dozvídat se víc a víc. Autor navíc zvládl nadávkovat informace chytře, takže ani v pozdějších fázích knihy nebude nouze o drobná překvapení a nové věci (které ovšem neodporují logice příběhu, většinou je to jen další podrobnost o již řečeném).

Je škoda, že úvodní scény nemají více atmosféry a spokojí se víceméně se strohým popisem. Ano, mluvíme o young adult a nějaké strašení asi nemělo být účelem, ale když už máte dobré kulisy, chtělo by to vdechnout jim trochu života. Zvlášť u popisu domu a počátečního objevování jeho zákoutí a pravidel je tento drobný neduh dost citelný.

Možná trochu obecněji: odvyprávět příběh je rozhodně dobré, zvlášť pokud má tento příběh čtenáři co nabídnout. Sviták vystavěl příběh vcelku dobře, jenže se mnohdy omezí právě jen na poměrně strohé vyprávění. Chybí mu nějaký osobitý styl, větší množství epiky, emocí. Díky tomu působí Temný dům poměrně suše a emotivní scény bohužel nevyznívají tak naléhavě, jak by mohly.

Kde se vzal, tu se vzal

Po slibném úvodu se děj příběhu nečekaně odkloní od původního směrování. Najednou je ve hře začarovaný les, magie, král, královna a trůn, kouzelník a vše je korunováno výskytem draka. Nebudu prozrazovat jak se v příběhu tyto propriety objeví, vůči čtenáři by to nebylo fér. Střih mezi hororem a pohádkou je dost náhlý a nečekaný; některé scény bohužel v kontrastu k předchozím událostem vyznívají naivně a dětinsky… Tady už je jasné, že cílové publikum nejsou primárně dospělí. Na druhou stranu: očima mladistvého čtenáře má tenhle příběh grády, potřebné napětí, emociální náboj… Zkrátka, když se na Temný dům začnete dívat tou správnou optikou, nezbývá než souhlasně pokývat hlavou.

Hlavní hrdina, Matěj, je problémový mladý muž –dá se s ním však vcelku snadno ztotožnit. Ačkoliv nemá úplně klasické mládežnické problémy, dostává se do situací, které mladší čtenáři mohou velmi dobře znát z každodenního života. Nechybí ani rozpačitá lovestory, přesně jak se na věk hlavního hrdiny sluší. Matěj je„nebojsa“ – drzý, chytrý a důvtipný přiměřeně svému věku s čímž jde ruku v ruce nekomplikovaný pohled na svět… Pozitivní je, že autor nechá hlavního hrdinu projít vývojem, nebojí se jít hlouběji pod povrch a ukázat jeho emoce; přesto se Matěj místy chová dospěleji než by člověk čekal.

Vedlejších postav není mnoho, vyznáte se v nich snadno. Většina z nich je zřetelně dobrá či špatná, což rozhodně není na škodu. Příběh sám je totiž vcelku přímý, což ovšem neznamená, že nedokáže překvapit, a k pohádkovému ladění konflikt jasně vyprofilovaného dobra a zla zkrátka patří.

Pokud tedy budete o Temném domu v mrtvém lese od začátku přemýšlet jako o young adult, pak lze asi vytknout jen trochu chybějící osobitosti, která by dala celému ději hutnější atmosféru. Mladší čtenáři budou spokojeni, dospělí překvapeni proměnlivostí i námětem příběhu. Do špičky mainstreamu Jan Sviták s touhle knihou patrně neprorazí, ale to rozhodně neznamená, že bychom nad jeho tvorbou měli lámat hůl. Ve své podstatě neudělal nic vyloženě špatně.

PS: Na samý závěr děkujeme za důvěru. Sám autor se obrátil na naši redakci se žádostí o recenzi, čehož si velice vážíme! Snad neskončím přivázaný někde v temném domě v mrtvém lese..

Jan Sviták: Temný dům v mrtvém lese

Vydal: Vedrusa, 2019

Obálka: Lukás Vavrečka

Počet stran: 248

Cena: 300 Kč (včetně poštovného)

Pro více informací se podívejte na: www.temnydum.cz

Děsnej krvák: Když mají příšery párty

14. Prosinec 2019 - 20:41

Nápad Děsnýho krváku je prostě skvělý! Zaútočte s rodinou monster dle vlastního výběru na opuštěnou chatu plnou nevinných obětí a udělejte pořádný bordel. Není třeba rovnou kousat, škrábat, párat a vysávat, občas je mnohem lepší nebožáky jen postrašit…

Co ukrývá krásná barevná krabice?

V temných lesích

Prapůvodně byl Děsnej krvák (Monster Slaughter) kicstarterovým projektem – to je ostatně částečně patrné i z obsahu krabice (ale to dost předbíháme). To podstatné je, že se ideu podařilo lidem ze studia Ankama v čele s autorem a vývojářem Henri Pymem zafinancovat „s prstem v nose“ a že hra díky tomu mohla spatřit světlo světa. A druhá podstatná věc je, že tahle zábavná deskovka padla do oka lidem z Blackfire a dohodli se s vývojáři na české lokalizaci. Ano, Děsnej krvák si nyní můžete zahrát kompletně v češtině!

První překvapení na vás čeká hned po rozbalení. Velká a krásně barevná krabice v sobě obsahuje strohou „papírovou“ krabici (která se často používá právě u kickstarterových projektů). Co je však podstatnější – spodní část barevné krabice je zároveň hracím plánem s vyobrazení chaty, ve které se většina lovu na nevinné obyvatele odehraje. Stačí přidat pár stěn a dveří a další díly dotvářející hrací plán v podobě okolí chaty a místa na všemožné karty a žetony – a třeste se, nebozí smrtelníci!

Příprava na hru je popsána a zvizualizována v návodu precizně a díky tomu ji zvládnete bez problémů. Poté, co jsou všechny karty a žetony na svých místech, můžete se pustit do prvních kroků hry. Ještě než vypustíte monstra na nečekanou návštěvu, čeká vás na počátku hry několik důležitých úkonů. Předně je třeba vybrat si své favority z řad monster. Na výběr máte z mumií, zombíků, upírů, vlkodlaků, vetřelců, golemů – každá z těchto kategorií čítá trojici postav: otce, matku a dítě. Jednotlivé rodinky se navíc odlišují speciální schopností. Můžete tedy volit podle své herní strategie – vlkodlaci umí jeden extra přesun mezi místnostmi „zadarmo“ (tedy bez využití cenné akce), mumie děsí svoji pouhou přítomností… Je na každém z hráčů, jaký přístup preferuje.

Dále je třeba si tajně určit v jakém pořadí jednotliví obyvatelé chaty zemřou; pokud se trefíte nebo o správné pořadí přičiníte vlastními drápy či tesáky, jsou to extra body pro váš monstrtým. Kromě toho si ještě můžete vybrat, kdo z obyvatel chaty je nejchutnější – a pokud ho „dorazíte“ – violá, další extra body.

A teď už hurá do chaty!

Lov začíná

Příprava před zahájením hry je jednoduchá a rychle vám přejede do krve. Navíc dává možnost trochu si zataktizovat a vydělat si pár extra bodíků. To podstatné však teprve začíná.

Herní mechanismus akční části hry není příliš komplikovaný. Po prvním důkladném pročtení budete listovat pravidly už spíše jen pro jistotu, abyste si potvrdili, že vše děláte správně a na nic jste nezapomněli.

Hra je rozdělena na jednotlivé fáze – hodiny, které jsou hlídány posunem žetonu úplňku. Pokud se nepodaří pobít obyvatele chaty do osmé ráno, mají příšery smůlu a hlad, oběti totiž zbaběle zdrhnou (a hra tím skončí). Tohle „tahové“ řešení garantuje svižnost hry a i v pěti hráčích se budete pohybovat kolem avizované hodiny herního času! Jedna herní hodina odpovídá pohybu jedné postavy z rodinného tria každého z hráčů, přičemž každá z postav má svá specifika. Hyperaktivní dítě má sice více akcí, ale zase nejmenší sílu, zatímco otcové zvládnou způsobit (pokud kostky přejí!) svým obětem největší zranění… Zkrátka, i zde je třeba trochu se zamyslet a taktizovat. Navíc je třeba postupně využít každou postavu z nabízené trojice. A abychom nezapomněli: každá nová hodina s sebou nese náhodnou událost, která pomůže tu jedné, tu zase druhé straně barikády…

A co ukrývá ta vložená papírová?

Akce a reakce

Hru začínáte mimo chatu. A nyní je konečně čas na všemožné akce a reakce. Jako první se určitě budete chtít dostat na kobylku některému z obyvatel chaty. Ti jsou rozmístěni v balíčcích karet představujících jednotlivé místnosti náhodně a navíc ukrytí, díky čemuž se lov stává o něco zajímavějším a nemůžete jít rovnou po tom, kdo je váš oblíbenec na jídelním lístku nebo kdo má dle vašeho tajného seznamu zaklepat bačkorama jako první.

S vaší postavou se můžete přesunout do vedlejší oblasti, nahlédnout do přilehlé místnosti, prohledat místnost, vyrazit dveře (protože přes zavřené dveře se zkrátka nepřesunete, nestvůry ještě o klice neslyšely!), vyděsit oběti nebo (konečně!) zaútočit. Při každé akci musí být splněny logické a jasné podmínky (přesun jen do vedlejšího prostoru, děsit a útočit lze jen na viditelné oběti apod.). Opět je třeba zopakovat, že i tato část je víceméně intuitivní a po krátkém počátečním váhání si budete velmi rychle jistí v kramflecích.

Jak již bylo řečeno má každá postava limitované množství akcí, přičemž úspěch části z nich závisí na hodech kostkou. Při prohledání odhalujete své oběti, ale můžete narazit i na užitečné předměty či v místnosti ukrytou past, která vám znepříjemní život. Na vyražení vám stačí jediný úspěch, oproti tomu na útok platí, že čím víc úspěchů, tím dřív si můžete rozšířit svůj seznam obětí. Kromě toho je tu ještě vyděšení, které je spíše strategickým prvkem a umožní odehnat z vaší současné lokace oběť – a pokud se jí podaří utéct až do místnosti, kde není aktuálně žádné z monster, může se opět ukrýt a vyčkávat věcí příštích, čím ž ztížíte lov konkurenci. A když už je řeč o konkurenci: jednotlivé rodiny na sebe vzájemně neútočí!

Během hry se v plné nahotě ukazuje její asi největší slabina: prvek náhody. Můžete být supermozek, mistr strategie, ale když máte obě ruce levé a kostky vám nepadají ani po konzumaci 20 dkg čtyřlístků, neuděláte NIC! Občas dokáže poškádlit vaše nervy i řazení karet v balíčku místností nebo karta noční události. Pokud jste tedy milovníci průzračně čistých strategií, bude vás Děsnej krvák pravděpodobně dost frustrovat; v tomhle případě je totiž taktizování spíše doplňkem, na kterém se ovšem nedá příliš stavět.

A ještě malá poznámka k akcím: nahlédnutí umožňující kouknout se za cenu jedné akce tajně na vrchní kartu z balíčku sousední místnosti, je víceméně zbytečné. Možná ho jen neumíme správně využít, ale v našem podání nebylo použito ani jednou.

Když jídlo dělá drahoty

Pokud zaútočíte na nebohou oběť, počítejte s tím, že se může bránit. Pryč jsou časy vřeštících študentíků paralyzovaných hrůzou a čekajících na smrt. Obrana probíhá tak, že hráči či hráči vyberou (pokud se rozhodnou danou oběť bránit, ovšem) jednu z karet předmětů ze své ruky. Každá z postav má navíc nějakou vlastnost, která útočníkovi také umí pěkně protáhnout obličej, takže i útoky je třeba promýšlet dopředu a neřezat hlava nehlava vše, co se vám zrovna připlete pod sekáček. A pokud se náhodou povede, že nebožák nahází lepší kombinaci úspěchů než útočící monstrum, jste s ostudou zahnáni do sousední místnosti (a oběť má opět šanci ukrýt se). Pokud naopak uspějete vy, je nebožák zraněn či zabit a vy vyinkasujete příslušné žetony. V případě smrti pak ještě zkontrolujete tipované pořadí zabití u všech hráčů a případně i zda oběť nebyla vaším oblíbencem.

Takhle se střídají hráči a jednotlivá monstra trojice buď do vyvražděné obyvatel nebo uplynutí času. Následně si zúčastnění spočítají své body a je určen vítěz.

Děsnej krvák je svižná a zábavná hra. Ale jak již bylo řečeno: nic pro ryzí stratégy. Dá se hrát až v pěti hráčích, ale popravdě: čím víc hráčů, tím víc mizí strategický aspekt a hra se stává ryzím masakrem, protože oběti nemají možnost úkrytu (to jde jen v prázdné místnosti) a vystrašení přestává dávat smysl. Na druhou stranu je podobná „řezničina“ skvělou party hrou a dá se úspěšně hrát i v mírně podroušeném stavu.

Herní mechanismy jsou logické a osvojíte si je bez problémů. Veškerý materiál ke hře je plně v češtině, a tak jediné, co můžeme vytknout, jsou občasné drobné nejednoznačnosti v pravidlech. Nic strašného, většinou se stačí jen chvilku zamyslet (nebo hrát věci po svém).

A takhle vypadá rozložený herní plán (bez rozšíření Kůlna)!

Aby strašení nezevšednělo

Výše je popsána pouze základní varianta hry. Ale krabice Děsnýho krváku obsahuje i pár dalších vychytávek, díky kterým vám hra jen tak nezevšední. Za prvé jsou tu postavy nečekaných návštěvníků. Ve hře můžete mít celkem až osm postav; z toho „základních“ chudáků je pět, stejně jako potenciálních nečekaných návštěvníků.

Malá odbočka: balení obsahuje celkem 31 plastových figurek, přičemž jsou samozřejmě barevně odlišeny dle jednotlivých druhů / rodin. Vizuálně vypadají parádně, jsou propracované do detailu. A líbivé je zpracování celé hry.

Nečekaní návštěvníci přichází po objevení příslušné karty noční události. Jejich účelem je otrávit monstrům život, za jejich likvidaci nejsou žádné extra body ani výhody.

Druhým prvkem ozvláštňujícím hru je kůlna. Místnost plná báječných věcí použitelných proti monstrům a navíc nedobytná! Pravidla tohoto rozšíření jsou jasná; navíc je fajn, že podobná „drobnost“ je přímo součástí balení a nemusíte ji dokupovat.

A do třetice jsou tu pro zpestření hry scénáře obsažené v přiloženém sešitě. Těch je celkem osm a mění zaběhnuté pořádky – od požáru v chatě až po vzájemný masakr jednotlivých milých rodinek řádících v chatě.

Díky těmto možnostem dostává hra nové grády a náboj, kůlna i scénáře trochu pozmění i herní strategii a přístup monster, což je fajn.

Celkově dává Děsnej krvák mnoho možností vyřádit se; ideálně se hraje ve třech až čtyřech. Hra odsýpá, jednotlivé tahy jsou svižné a přesto, že je třeba taktizovat, není třeba dlouhého a únavného přemýšlení. Jen ty hody kostkou jsou občas frustrující…

A ještě jedna poznámka: u podobné hry by člověk asi čekal o něco nižší cenu – ale jakožto sběratel plastových miniatur bych se Blackfire zastal. Přesto, že je většina komponentů kartonových, tyhle plastové figurky se prostě nechají zaplatit – a v krabici jich je 31!

Henri Pym: Děsnej krvák

Počet hráčů: 2 – 5

Doba hry: 45 – 60 min.

Doporučený věk: 14+

Čeština: pravidla ano, materiál

Vydal: ADC Blackfire

Cena: od 1466 Kč (dle Heureka.cz)

Rozhovor s Lucií Lukačovičovou

13. Prosinec 2019 - 9:01

Ze všeho nejdříve se zkuste našim čtenářům krátce představit, prosím.

Jsem závislačka na cestování a požíračka mýtů. Moje knihy a povídky jsou často založené na různých legendách, pověstech a místních strašidelných historkách. Už jsem byla označena za Neila Gaimana v sukni. Považuju to za lichotivé, ač poněkud nadsazené, a ne úplně přesné.

Mluvíte o závislosti na cestování. Zavzpomínejte, kde všude jste byla.
Seznam by to byl dlouhý, jak rodokmen anglické královny. Samozřejmě křížem krážem po Evropě – a z těch vzdálenějších destinací: Angola, Kuba, Nikaragua, Mexiko, Japonsko, Čína…

Portugalská koloniální architektura v Goa, Indie

Jako cestovatelka se spíše jen pasivně díváte a obdivujete krásy navštívených míst, nebo jdete více „do hloubky“?

Zajímá mě, jak žijí místní lidé. Země bez lidí je jen odosobněný obraz. Kromě toho se vždycky snažím ulovit nějaké knihy lokálních slavných autorů, ať prózu nebo poezii. Často mi potom při četbě začnou do sebe zapadat souvislosti. Třeba nedávno ve Slovinsku mi uvízla v paměti kosmetika značky „Lepa Vida“. Přišlo mi to jako dost zvláštní název. Když jsem pak doma otevřela sbírku poezie od France Prešerena, vykoukla na mě balada o krásné dívce, která se nechá odlákat ze své domoviny daleko přes moře – „Lepa Vida“ neboli „Sličná Vida“.

A ještě k tomu cestování: má nějakou souvislost s vaší tvorbou? Ptám se cíleně, protože Hořící kůň se odehrává v historickém Španělsku, novinkový Poslední bůh (recenzi si můžete přečíst ZDE) zase v Indii…
Rozhodně. Nejlepší je příležitost obhlédnout lidi, božstva i monstra, o nichž se chystám psát, v jejich přirozeném prostředí, ne?

Znamená to tedy, že cestujete plánovaně s přibližnou představou příběhu, která na cestách dostane konkrétní kontury?
Vlastně většinou naopak. Dostanu se na nějaké místo a začnu se zajímat o jeho přítomnost i minulost. Obvykle mi ta kombinace začne našeptávat obrys zápletky i s hrdiny a nestvůrami. S těmi se potom přímo v terénu snažím obeznámit. Zbytek příběhu se dál formuje takříkajíc spisovatelským „řemeslným zpracováním“.

A k těm mýtům a místním legendám: nemáte na svých výpravách strach z toho, že na každém šprochu pravdy trochu, že by třeba některá z těch strašidel mohla opravdu existovat?
Přímo jsem zatím žádné strašidlo na vlastní oči neviděla, ale zažila jsem poněkud zvláštní věci. Nejdivnější byl asi případ v Seville, kdy podle zvuku někdo cvičil na klavír ve čtyři ráno v troskách domu, kde nebyly ani podlahy. Přiznávám, že jsem nelezla přes hrazení se přesvědčit, jestli je to vážně duch, nebo jen neobvyklá akustika, a hudba jde ve skutečnosti odjinud. Stála jsem tam sama, na liduprázdné ulici – a zas taková hrdinka nejsem, abych pokoušela svoje štěstí. Ostatně mnoha hrdinům z příběhů za jejich zvědavost něco ukouslo… nějakou část těla.

A od cestování si dovolím přeskočit k vaší spisovatelské dráze. Kdy jste začala pociťovat lásku ke knihám?
Jsem ze čtenářské rodiny, takže písmenka jsem začala chroupat už jako hodně malá. Dlouho jsem pak četla hlavně klasiky, tehdy „povinnou četbu“. Něco mě bavilo, něco ne, ale dokázala jsem zhltnout všechno. Vlastně až na střední škole jsem narazila na román, kterým jsem se nedokázala prokousat. Jestli jste zvědaví, tak to bylo Čtyřicet dnů od Franze Werfela.

Byl naopak nějaký autor či kniha, která „poznamenala“ vaši budoucí tvorbu?
Na základní škole jsem se v duchu ošklíbala nad „tím brakem a škvárem“, co četli někteří moji spolužáci – představte si ty staré obálky fantasy, které tu vycházely v devadesátkách. Pak ovšem měl jeden kluk referát o Pánovi prstenů – a mě to absolutně zaujalo. Když jsem doma popisovala svůj nový literární objev, moje maminka, vystudovaná anglistka, po chvíli přikyvování jen sáhla do knihovny a podala mi Společenstvo Prstenu. Tak jsem se přirozeně dostala k četbě Bradburyho, Howarda, LeGuinové a dalších. Ale byl to Tolkien, kdo mi otevřel dveře k fantaskním žánrům.

Povězte nám něco o svých spisovatelských začátcích, prosím.
Zhruba ve dvanácti jsem začala s prvními pokusy. Psala jsem povídky, většinou spíš pochmurné. Kromě toho jeden science-fantasy román, který jsem psala rukou do něčeho, co byla asi původně účetní kniha. Dovedete si asi představit, jak byl úžasný! Tedy, byl opravdu špatný. Gramatika i stylistika by mi zajisté ve škole vynesly za jedna, ale obsahově to byla směska Dračího doupěte, Hvězdných válek a spousty vlastních, vcelku zajímavých, ale mizerně napsaných nápadů. Postupně jsem se ale vypracovávala. Až o pár let později jsem si troufla poslat své výtvory do literárních soutěží – a povedlo se mi se umístit.

Foto: Maciej “Smugi” Smugala

Můžete být trochu konkrétnější ohledně literárních soutěží a úspěchů, prosím?

Mám se pochlubit? Když nepočítám různé menší soutěže… Dvakrát jsem získala Cenu Karla Čapka (2001 a 2007); jsem vítězka soutěže O nejlepší fantasy, čili Lady Fantasy a nositelka meče (2007) a průběžně se mi dařilo se umístit v soutěži „Žoldnéři fantasie“ (dříve „Drakobijci“), které jsem se účastnila několik let, vlastně od prvního ročníku (1999).

Jak daleko je od literární soutěže k první „opravdové“ knize?

Po několika soutěžích mi vyšlo pár povídek v Pevnosti, byly to mimo jiné příběhy inspirované japonskými strašidelnými historkami, kaidany. Série začala povídkou „Starý muž“ (Pevnost 11/2003), následovalo „Deset tisíc pekel“ (Pevnost 4/2004) a „Projít peklem“ (Pevnost 5/2005). Jak vidíte podle dat publikace, pár let to trvalo.

A pak za mnou přišel Egon Čierny z nakladatelství Poutník a povídá: „Ty píšeš tak pěkné kousky o Japonsku, nechtěla bys pro mě napsat japonskou historickou fantasy?“

A já na to – když jsem si zvedla zpátky překvapením pokleslou čelist – odpověděla tenkým hláskem: „Ano, velmi ráda. Do kdy to má být a jaký rozsah? Nějaká konkrétní historická epocha nebo si můžu vybrat?“

Trvalo pak další tři roky, než jsem tu knihu napsala a dostala do konečné podoby.
Zajímal by mě váš názor: je možné ve světě fantastiky prorazit i bez toho, aby si člověk udělal jméno právě prostřednictvím literárních soutěží?

Možné to je, třeba Honza Kotouč si našel svou niku v military sci-fi velmi rychle a začaly mu vycházet romány a celé série; myslím, že tomu předcházelo jen jedno umístění v CKČ. Já mám sklon doporučovat cestu přes soutěže proto, že jsem si ji vyzkoušela a osvědčila se mi. Poskytuje to možnost se vypsat, vypracovat si postupně „spisovatelské svaly“. Ve fitku taky většinou člověk nezačne rovnou zvedáním stokilové činky – i když existují tací, kterým se to povede.

Foto: Maciej “Smugi” Smugala

Kolik knih máte na kontě – a kterou z nich odstartovalo vaše „pojedu a napíšu“ období?

Samostatných románů – čili bez spoluautorů – mám na kontě pět; k tomu dvě novelky, které vyšly jako e-booky v angličtině („Spark of Thought“ a „Spark of Eternity“). Když počítám i knihy se spoluautory, tak deset. Z té druhé skupiny zmíním „nejčerstvější“ dvě: historickou fantasy „Hořící kůň“, která vznikla ve spolupráci s Františkou Vrbenskou, a odráží moje opakované cesty do Španělska, včetně pěšího putování do Santiaga de Compostela; a potom dvoudílnou dobrodružnou fantasy „Cesta Rudé tanečnice“, kterou jsme napsaly se sestrou Petrou Lukačovičovou (a dalšími mladými autory). Najdete v ní odlesky renesančních Benátek – mořeplavbu, intriky, piráty a karneval!

Ale pokud se ptáte, kde to všechno začalo, tak s cestováním je propojený už můj zmiňovaný první román „Vládci času“ psaný pro Egona – práce na textu zahrnovala cestu do Tokia a studium základů japonštiny.

Máte k některé z vašich knih zvláštní vztah?

Vlastně ke každé – ale ke každé jiný. Na každé jsem pracovala v jiné etapě svého života, viděla a zažívala jsem jiné věci. Každá kniha má jinou „chuť a vůni“.

Když vezmu jen ty samostatně psané: „Vládci času“ jsou velmi exotičtí. Zápasila jsem v nich se zachováním reálií a zároveň snahou nezabřednout do nich. Ale asi jsem něco udělala správně, když mi jeden z mých čtenářů řekl, že u určité smutné části musel čtení přerušit, protože jakožto dospělý muž nechtěl brečet nad knížkou v tramvaji. „Stanice Armida“ je psychologická sci-fi detektivka, jejíž hrdina má povolání, které jsem mu během psaní záviděla a závidím doteď: xenolog, odborník na mimozemské rasy a jejich kulturu. „Detektivní kancelář Sirius“ je pražská městská fantasy, která z víceméně detektivního tónu přechází do víru mytologického světa, jehož obyvatelé obvykle se smrtelnými lidmi nemají zrovna dobré úmysly. „Zelený drak, Karmínový lev“ stál zase hodně rešerší. I když je to rudolfínská fantasy, a ne vědecká práce, stejně jsem nechtěla, aby v textu byly zbytečné historické přešlapy; a zároveň, když se do sebe pustí katolická církev a bratrstvo Rosekruciánů, tak to vyžaduje svižnou akci i dostatek pletichaření! A „Poslední bůh“ je sice okno do steampunkové Indie 19. století, ale vzbuzuje ve mně ty nejlepší vzpomínky na Indii současnou.

V souvislosti (nejen) s tvorbou se nabízí téma k volné úvaze: role mé sestry…

Jedna z mých nezastupitelných múz. Někdo, s kým vždycky mohu probrat zápletku, když se zaseknu. Zároveň mi je nemilosrdným a konstruktivním beta-čtenářem – za což bych ji vyvážila zlatem… kdybych nějaké měla. A do třetice je skvělou spoluautorkou, na kterou je spolehnutí, a se kterou se shodneme a doplňujeme (např. ve sbornících „Hry s příběhem“ vyšly naše společné povídky „Vrah panenek“, „Cínový vojáček“ a „Tropický kraj divů“).

Přitom Petřin styl je od mého výrazně odlišný, když píšeme samostatně. Je v ledasčem… trochu syrovější a krutější, řekla bych? Ne nutně ve smyslu naturalistické nechutnosti, ale v tom, jak svoje postavy rozebere až na dřeň. Co se týče řemesla, tak umí skvěle dialogy – během mrknutí oka vytvoří vynikající dialog tam, kde já trávím nad textem dlouhé bezesné noci. A ohledně témat: ráda pracuje s postmoderní magií, kde svou roli hraje technika, popkultura, palné zbraně, moderní ikony a současné symboly – zatímco já preferuji staré tradiční mýty, i když je zrovna nechávám se plížit ulicemi velkoměsta. Velmi doporučuju Petřin román „Sbírka ctností“, tam je to dobře vidět.

Když už jste nakousla ty silné stránky své sestry: v čem vidíte vaše nejsilnější literární stránky?

Řekla bych, že ve zpracování mytologické látky – a taky její reinterpretaci. Ponechám beze změny to, co říká základní legenda, jen z toho v mém podání často vyplývá úplně nová zápletka. A potom vztahy mezi postavami, čímž nemíním jen ty milostné. Člověka utváří vazby, které má s okolím, ať je jich hodně nebo málo. Vztahy s rodiči, sourozenci, přáteli – i nepřáteli na život a na smrt – prokreslují povahu a světonázor postavy.

Velmi dobře to funguje třeba právě u mého nejčerstvějšího románu „Poslední bůh“ – kde o sebe křeše humanismus hlavního hrdiny s cynickým pragmatismem jeho choti.

Pláž Candolim Beach, Goa, Indie

Prozradíte, co chystáte pro své čtenáře v blízké i vzdálenější budoucnosti?

Momentálně mám rozpracovaný román, městskou fantasy s pracovním označením „moderní zaklínač“. Hlavní hrdina cestuje po současných městech i opuštěných koutech světa a řeší živoucí dávné mýty, z nichž většina je ošklivě zubatá a má sklon k lidožroutství.

Ráda bych text dokončila během příštího roku – tak uvidíme, jestli se mi to podaří zvládnout.

A na závěr trochu spekulace. Je nějaký autor či autorka, se kterým tajně toužíte spolupracovat na knize?

Tady se hezky uzavře kruh a poslední otázka se spojí s první, protože odpověď zní: určitě Neil Gaiman. Jeho přístup ke psaní je neuvěřitelně inspirující. Anebo David Weber, vynikající autor space opery, protože to by mohlo být literárně dost dobrodružné.

Pak jsou tady lidé, s nimiž mě spolupráce láká nejen proto, že jsou schopní, ale i proto, že bychom museli zvládnout mezikulturní výměnu: Dean Alfar (Filipíny), Tang Fei a Regina Kanyu Wang (Čína), Eric Choi, Derek Künsken nebo Ranylt Richildis (Kanada), Francesco Verso (Itálie), Kim Bo-Young (Jižní Korea) nebo třeba pánové Bhairnatti a Srinarahari (Indie)…

Dokázali bychom stvořit příběh, který by strhl moje i jejich čtenáře? Strašně by mě to zajímalo. Bylo by to literární cestování, někdy i přes půl světa.

Děkujeme za rozhovor.

Autorem titulního fota je Radovan “Wulf” Vlk.

Za poskytnuté fotografie Lucii Lukačovičové děkujeme.

Skoukněte pilotní díl seriálu Arcane Poetry!

12. Prosinec 2019 - 13:40

V redakčním emailu nám přistál zajímavý projekt – první díl českého fantasy seriálu Arcane Poetry.

Tak se podívejte a dejte vědět, jak se vám tohle dílko líbilo -a povzbuďte autora do tvorby dalších dílů!

Čtenářská povídka: Potulný rytíř

12. Prosinec 2019 - 13:17

Jak se zdá, náš redakční oblíbenec s pseudonymem Murdoc Jednoruký má povídek plný šuplík. Tak proč by se s vámi nepoděli, že?

A pokud si chcete i vy přečíst na Fantasy Planet svoji vlastní povídku a udělat radost ostatním čtenářům, nebo nám jen napsat jak se vám povídky líbí, neváhejta a piště na redakce@fantasyplanet.cz! 

 Potulný rytíř

Byla tma a pršelo. Těžké kapky dopadaly na listy stromů a pak dále na zem. Voda stékala po keřích, na mech a padlé stromy.

A taky po těle muže, který ležel v křoví několik sáhů od cesty. Byl to postarší muž s náběhem k tloušťce. Široká ramena a silné paže popíraly jeho skutečný věk. Ležel nehybně a z rány na hlavě mu stékal pramínek krve, která se mísila s vodou. Náhle otevřel oči a škubnul sebou. Pokusil se posadit a udělalo se mu špatně. Chvíli naprázdno dávil a potom se rozhlédl kolem sebe.

Tma, kapradí a obrys vyvráceného stromu. Šumění deště.

Holohlavý chlapík s šedivým krátkým vousem chvíli nehybně seděl. V hlavě měl zmatek, tmělo se mu před očima a když si otřel vodu, co mu tekla do očí, poznal, že mu teče krev. Uškubnul kus rukávu z haleny a hlavu si obvázal.

A pomalu vstal.

Bolela jej žebra a pravá noha.

Neměl u sebe nic.

A co bylo horší, neměl ani tušení kde je… a kdo je.

Na cestu narazil náhodou. Kráčel pomalu, krok za krokem, ale postupně nabýval sil. Ještě jednou se musel zastavit, když se mu udělalo zle, ale pokračoval v započaté cestě.

Světlo před ním jej překvapilo. Zase se mu udělalo zle, když jej jasná záře z lampy za oknem oslnila. Chvíli stál nehybně, a pak se vydal dál.

Byla to jednoduchá stavba, slyšel zaržání koně a štěkot psa. Došel ke dveřím a zabušil na ně.

Po chvilce otevřel tlustý muž s kulatým obličejem.

Chvilinku na muže zíral. „Pane Gare,“ vyhrknul. „Co se vám stalo?“

„Gare?“ zachraptěl starý muž.

„Ano, jste Gar. A včera jste tady byl.“

„Opravdu?“ Gar udělal několik kroků a vešel do hospody. V lokále bylo prázdno. Ale také teplo, sucho a světlo. Gar se vyhýbal pohledu na olejovou lampu a ztěžka si sedl na lavici.

„Měl byste se jít prospat, dám vám nějaké suché oblečení…“

„Kde to su?“ hlas zraněného muže byl stále skřípavý a nepříjemný.

Udivený pohled. „Přece v hostinci U zlomené oje, pane.“

Gar se podíval ostře na hospodského. „To mně hodně pomůže,“ řekl. „Braavos?“

Obličej tlusťocha zbledl. „Ne, pane, jste v Říčních krajinách, v království, kterému vládne královna Sita Mallister.“

„Neznám…“ Gara opět zachvátila bolest hlavy a vzápětí se propadl do tmy.

Zarak se díval na bezvládného muže. Ležel polovinou těla na dubovém stole a zpod neumělého obvazu opět prosakovala krev. Věděl, že má málo možností. Ta nejjednodušší byla Gara zabít. Ale sám mohutného chlapa neodklidí a budit podomka nechtěl. A nebo mu pomoci a doufat, že ta ztráta paměti bude trvat dál.

Nejlepší by ale bylo, kdyby umřel takhle. Hospodský tiše odešel a zhasnul lampu.

Je to v rukou Sedmi, pomyslel si.

Gar se probudil a bylo mu docela dobře… než potřásl hlavou. Ze schodů sestupovali dva muži, které odhadnul na obchodníky. Když jej uviděli, na okamžik se zastavili, ale pak pokračovali dál k jednomu stolu.

Z kuchyně se šířila vůně snídaně a Garovi zakručelo v břiše. Další do nálevny sešel mladý chlapík v bohatém oblečení, za kterým šel mohutný ozbrojenec. Otevřely se dveře a vešlo několik mužů, kteří vypadali jako vozkové.

Zpoza baru vše sledoval Zarak. Jeho mladá dcera začala nosit snídani.

Gar si uvědomil, že nemá ani měďák, a stisknul rty. V hlavě měl jasno. Věděl, že je Gar a seržant Žoldnéřů Havrana.

Ale to bylo vše.

„Děvče?“ oslovil mladou ženu, která před něj postavila talíř s chlebem a kusem studeného masa.

„Pane?“

„Pamatuješ si na mě?“

„Byl jste tady…“ její větu přerušilo zvolání tlusťocha za barem, který dívku přivolal k baru. Potom došel těžkým krokem ke Garovi a sedl si naproti němu.

„Pane, za toto jídlo nemusíte platit, ale po něm odejděte.“

„Nebo co?“ opáčil Gar a ukousnul kus masa.

„Jak tudy projede hlídka, mohli by vás sebrat.“

Žoldnéř se na Zaraka podíval tvrdým pohledem. „Půjdu,“ řekl. „Ale řekneš mi všechno, co víš, kdy sem tady byl naposledy a kde je to… království? To, o kterým jsi mluvil včera.“

„Říčním krajinám vládne Sita Mallister, pane Gare. A vy jste prý mířil na sever, zmiňoval jste se o lordu Flintovi. Což bylo zvláštní, protože dost rytířů míří do Stráže na turnaj.“

„Na turnaj?“

„Ano. Sita pořádá menší turnaj, na návštěvu k ní zajelo několik vznešených hostí. Dokonce i jedna lady ze Západního království. A princ Damien má den jména.“

„Byl jsem sám? Někdo mě přepadl?“

„Asi ano, pane, ale netuším, o co by mohlo jít. To je vše, co vím.“ Chlapík se zvednul a odešel za pult.

Gar cítil pohledy lidí v lokále a bylo mu to jedno. V hlavě mu přebíhaly myšlenky. Jestli jel za nějakým Flintem, tak mu asi něco vezl… Nebo taky možná ne.

Takže Flint. Ale pěšky to bude dlouhá cesta, zvlášť když nemá tušení, kde je.

Ale pak se usmál. Cítil se docela dobře a co víc, on je přece Gar a kdo mu bude stát v cestě, toho praští kladivem.

Jen si uvědomil malou chybičku ve svém plánu.

Neměl kladivo.

Vyšel ven. Bylo zamračené ráno a Gara roztřásl chlad. Oblečení, co měl na sobě, uschlo během noci, ale tenká halena moc ochrany před větrem nezastala. Rozhlédl se kolem sebe, v dálce viděl vrcholky hor. Tam asi bude ten slavnej sever, pomyslel si.

„To nebylo ve smlouvě,“ uslyšel. Vysoký chlapík s dlouhými vlasy se dohadoval s mužem, který byl nejspíše obchodník.

„Domluva byla, že mě doprovodíte až do cíle,“ řekl klidně nevysoký, ale ramenatý obchodník.

„Jo, ale nemluvilo se o Severu!“

Gar se zašklebil a zamířil k nim. Za vysokým žoldnéřem stálo šest dalších. Kožená zbroj, několik kroužkových košil. Jeden měl kovové chrániče stehen. Meče, sekery, štíty beze znaků. Klasická žoldácká partička, kterých Gar poznal desítky, ne-li stovky.

„Hledáš lidi?“ oslovil kupce. Ten si jej změřil pohledem a Garovi bylo jasné, že se mu asi moc nelíbí, co vidí. Prohlédl se v odrazu ze skla a věděl, že moc důvěryhodně a bojeschopně nevypadá.

„Ne takové jako ty,“ odtušil kupec.

„Tak to děláš chybu. Potřebuješ chlapy a ne velkohubý chvastouny, jako jsou tihle.“

„Co?“ vyhrkl žoldnéř.

„Že bys měl, synku, držet hubu,“ opáčil Gar, aniž by mu věnoval pohled.

Za rameno jej uchopila silná ruka, aby jej otočila. Tenhle trik znal starý žoldnéř léta, a tak při obracení pozvedl ruku a malinko se zaklonil. Rána jej minula a on udeřil mladšího muže do lokte, jak jej pěst míjela. Muž se pootočil a Gar jej kopnul zezadu do kolene. Žoldnéř šel k zemi. Vzápětí se postavil a tasil meč. „Zdechneš,“ zavrčel. Gar se zhluboka nadechl, už holýma rukama proti meči stál, a i když zatím přežil, nic pěkného to nebylo. „Čase!“ slyšel kupcův hlas a ohlédl se. Kupec mu hodil meč, Gar se vrhnul z žoldákova dosahu a chytil zbraň.

„Tak poď, cucáku,“ řekl.

Do kalného rána zaznělo řinčení oceli. Gar kryl bleskový sled útoků a ustupoval. Mladší šermíř udělal další krok v zaběhnutém rytmu, ale Gar tentokrát neustoupil, místo toho vykopnul proti jeho stehnu, muž se zastavil na místě a Gar mu probodnul krk. Horká krev vytryskla ze smrtelné rány. V tu chvíli měli další žoldnéři v rukou zbraně.

Gar se jen zašklebil a máchl krvavým mečem.

„Stát,“ štěkl obchodník. „Praotče čase, beru tě,“ řekl. Podíval se na půltucet žoldáků. „Vás taky, když budete poslouchat tady praotce.“

„Su Gar,“ řekl starý žoldák a snažil se, aby se mu neklepaly nohy. Bylo mu z rychlého pohybu strašně zle. „Ale praotec čas zní taky dobře.“ Během řeči sundal žoldákovi opasek s pochvou na meč, dýkou a váčkem.

„Vyrážíme zítra za svítání,“ řekl kupec. „Zvířata si musí odpočinout a máme se setkat ještě s pár vozy.“

„Budu tady,“ řekl Gar a pomalým krokem šel zpátky do hostince.

„Na tohle su starej,“ pomyslel si.

Náhle si uvědomil jednu věc.

Co si vzpomínal, byl Gar a v kompanii Havranů.

Ale to mu bylo sotva třicet.

Kam se poděly desítky let?

Praotec čas. To to teda dopracoval.

Stál za budovou hospody a vyhazoval z žaludku část snídaně. Klepaly se mu nohy.

„Pane Gare,“ oslovila jej mladá žena, která ho obsluhovala v hostinci.

„Ano?“

„Otec… otec vám neřekl všechno,“ spustila potichu a rozhlížela se, jestli jsou sami.

„No?“

„No… dojel jste včera a zastal jste se mě před pěti muži. Jednoho jste zabil a druhého těžce zranil. Odjeli s tím, že vás zabijou. A vy jste jel hned po nich, aby se prý nevrátili s posilami.“

„A nebylo mi to moc platný,“ ušklíbnul se Gar.

„Zeptejte se těch, co tady byli večer.“

„To mě nenapadlo,“ zavrtěl hlavou Gar. „Měl sem u sebe něco důležitýho?“

„Kladivo. A prošívanou vestu. A těžký vak.“

„Díky, děvče. A ti muži… se nevrátili sem?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Kde je nejbližší podobná putyka?“ zeptal se Gar.

O hodinu později byl v sedle a jel zablácenou cestou. Začalo opět mžít, ale tentokrát měl na sobě plášť mrtvého žoldnéře. Doufal, že bude schopný bojovat, protože pochyboval, že se s chlapíkama domluví.

A jak je pozná? Na to měl plán. Prostě vleze do nálevny a kdo se bude divně tvářit, toho sejme.

Zájezdní hostinec Hvězda ležel mimo lesy. Gar ho uviděl už zdálky. Jeho kůň šel krokem a starý žoldnéř přemýšlel, co udělá jako první. Nakonec se rozhodl jako vždy.

Půjde do toho po hlavě.

U hostince stálo pár uvázaných koní, další byli v přilehlé stáji. Na dvoře byly dva kočáry a podomci přepřahali koně.

Gar zkontroloval, jak jde tasit meč a dýka, nadechl se vůně jídla, která se linula z oken, a vstoupil. Nálevna byla velká čtvercová místnost s obrovským krbem. V lokále sedělo asi dvacet lidí. Cestovatelé, kupci, podomní obchodníci a několik ozbrojenců. Partička tří takových se chovala dost hlučně a když Gar kopnutím otevřel dveře, upřela se na něj pozornost všech.

„Kurva,“ ozvalo se z rohu, kde seděli tři ozbrojenci a lili do sebe pivo. Ten jeden vyprsknul, co pil, a druhý se začal douškem dusit.

„Tak su tady asi dobře,“ utrousil Gar a zamířil k nim.

„Ty… ty…“

„Ty nejseš mrtvej?“ doplnil koktání Gar a vzápětí si sám odpověděl. „Ne, nejsu.“

Chlap, co seděl nejblíž němu, neřekl nic, ani nepoulil oči a nekoktal. Ten prostě tasil meč.

A Gar byl stejně rychlý. Čepele se políbily s ostrým třesknutím. Sek na rameno, na bok. Gar použil stejný trik jako před pár hodinami, kopem nad koleno chlapíka zastavil a probodl jej. Jak ozbrojenec padal, vyrval Garovi meč z ruky. Druhý už útočil, Gar zastavil sek na poslední chvíli dýkou a ramenem muže hodil proti stolu. Třetí chtěl utéct, ale Gar mu hodil dýku do zad.

Poslední žijící se zvedal ze stolu a Gar mu dal ránu, která mu zlomila nos. Další dvě rány a pro dobrou míru mu praštil hlavou o stůl.

Muži v nálevně byli na nohou.

„Klid,“ zavrčel Gar. „Osobní pře. Ti pitomci mne skoro zabili a nechali ležet v lese jako zdechlinu.“

Obrátil se zpátky k mlácenému. „Tak špíno! Kde sou moje věci, můj kůň, peníze a všechno?!“

„Tady… tady a ve stáji,“ zachrčel muž. Gar se podíval do kouta, bylo tam povědomé kladivo a čtyři vaky. Neomylně sáhnul po jednom z nich, hodil jej přes rameno a do ruky vzal kladivo.

„A dokumenty nebo co ste všechno vzali!“ zařval mu do tváře.

„Papíry sme spálili,“ hlesl chlap. A dostal za to ránu.

„Co to bylo za papíry, kurva!“

„Nevím! Měly nějaký pečetě! Neznám rody! Slunce, lev, nevím!“

Jeden z těch, co jedli v hostinci, když tam šedovousý žoldnéř vrazil, jej poznal. Několikrát jej viděl na jarním turnaji, který pořádala císařovna Daenerys. Na turnaji jej považoval za neškodného dědka, ale teď, když viděl, jak zneškodnil tři chlapy a pár slovy zabránil jiným se na něj vrhnout, přehodnotil názor. Netušil kde se tady starý muž vzal, ale byl překvapený stejně jako na turnaji, když se před císařovnu objevil  muž se štítem ze znakem rudé kočky a žádal aby se jeho rod mohl zúčastnit turnaje. Tento muž stejně jako mnozí jiní přemýšleli, jak a proč byl rod Reyne omilostněn, ale žádná doměnka nebyla potvrzená. Sledoval, jak Gar vykopává bezmocného nepřítele ze dveří.

Kupec Vrataj Pook sledoval Praotce Časa, jak si jej pojmenoval, jak se vrací. Blížil se soumrak a Čas přijížděl na velkém šedákovi a na sobě měl tmavou prošívanici a dlouhou kroužkovou košili. Hlavu mu kryla kroužková kapuce, na stehnech a holeních se zaleskly železné chrániče. U sedla mu viselo kladivo a na provaze vedl dalšího koně.

Vypadal jinak než když odjížděl.

Tak nějak spokojeně.

Bylo kalné ráno. Mlha, vlhkost ve vzduchu a zima. Gar seděl na koni a pozoroval vozy, jak se řadí. Od tlam koní šla pára, jindy tichým ránem znělo řinčení železa, skřípění os kol, štěkot psů. Žoldnéři se shromáždili kolem Gara a ten rozdal rozkazy, jak se mají kolem karavany rozmístit… a oni bez váhání poslechli. Vrataj zachytil Garův pohled a kývnul. Starý žoldnéř zavýsknul a karavana se dala na cestu.

A tímto začala Garova poslední cesta jako vojáka štěstěny.

Naposledy oproštěn od starostí, které nikdy nechtěl mít, nezatížen zodpovědností, chlap, který se stará pouze o sebe a neví nic o tom, kým vlastně je.

Zrádný bůh: Nezahrávejte si s ničím, co nedokážete zničit!

11. Prosinec 2019 - 11:10

Co uděláte, když vám sejmou nejlepšího přítele? Inu, pokud máte dost rozumu, zůstanete zalezlí v díře, ve které jste se ukrývali až doposud. A pokud vás rozum a pud sebezáchovy opustí, pak se vrátíte na místo, ze kterého jste byli kdysi dávno vyhoštěni. Sbalíte si všechen svůj majetek čítající mimo jiné i čepel, ve které je usídlena mocná bytost s nadlidskou silou, a vydáte se po stopě toho bastarda, který vám stáhl kamaráda z kůže.

Špinavá hra

Nadpis odstavce by mohl evokovat, že se budeme bavit spíše o nějaké detektivce – a rozhodně nejsme daleko od pravdy. Pokud se na chvíli oprostíme od fantasy složky, zjistíme, že dějem Zrádného boha se proplétá zřetelná detektivní linka. Ano, pátrání po zabijákovi vyžaduje odhalování stop a nových skutečností a hlavní hrdina se krůček po krůčku přibližuje vyřešení případu…

Celý „případ“ je opravdu špinavá hra – kdo by se unavoval jednáním v rukavičkách nebo dodržováním nějakých pravidel? Navíc se ukazuje, že nitky vedou až někam do výšin božského panteonu; a když se do lidských věcí začnou motat bohové a mocní mágové, hoří města a třesou se kontinenty.

Fajn, pro začátek se spokojme s konstatováním, že detektivní linka funguje a jako jedna ze složek příběhu plní svůj účel. V poslední zhruba třetině knihy je však již pachatel známý a začíná krvavá hra kdo s koho.

Sem s tou fantasy!

O tom, jak vypadá detektivka oblečená do slušivého fantasy kabátku, už mnozí čtenáři vědí své. Zrádný bůh je však trochu jiná sorta. Hlavní hrdina je dost od rány a během vyšetřování se brodí krví, vyhřezlými střevy a špínou města plného příslušníků gangů, vykutálených kupců snažících se urvat co nejvíc pro sebe, suchopárných ale nadmíru mocných mágů, prostitutek a zabijáků. Kromě toho mu jde po krku i pár démonů, pro něž je jen další z mnoha položek na seznamu obětí. Knihou doslova prostupuje temnota – zapomeňte na idealizované nadlidské hrdiny v zářivé zbroji trpící iluzí vlastní nesmrtelnosti, tady teče krev a několik mrtvých navíc nic neřeší.

Hlavní hrdina, Edrin Galán, se na vlastní kůži mnohokrát přesvědčí, že i přesto, že je vcelku nadupaný mág disponující navíc mocným artefaktem (onou zmiňovanou zbraní s mocnou bytostí uvnitř), pořád může dostat pořádnou nakládačku. Mnohdy mu nezbyde než využít podlých triků typu kopanec do rozkroku nebo staré dobré „nejdřív zabíjej / mrzač, pak se ptej“. Ono také ve městě, kde je třeba své magické nadání ukrývat, nemáte moc jiných možností.

Chtělo by se říct, že Galán je (s prominutím) pěkná svině. Ale to je v pořádku, on takový musí být, protože ho k tomu nutí tlak okolností. V boji o přežití se neudělují body za umělecký dojem – poslední zůstává a cokoliv jiného nemá smysl. Problém je v tom, že Cameron Johnston pracně buduje hlavnímu hrdinovi fasádu drsňáka bez skrupulí, ale ta se postupem času roztéká a bortí. Jak jde totiž o pomoc padlému příteli, vletí Edrin po hlavě do průšvihu bez přemýšlení. Jeho chování je místy nekonzistentní a občas můžete mít pocit, že je vlastně hodný trouba, kterému jde o obecné dobro namísto sobeckého přístupu a benefitů jen a jen pro sebe.

A do třetice hlavní hrdina: sluší se říci, že na počátku příběhu je troska. V jeho alkoholu mnoho krve nenajdete, spousta věcí je mu ukradená a žije od hospody k hospodě. Je pravda, že po událostech, jejichž průběh si nepamatuje a jediný hmatatelný výsledek bylo Galánovo vyhoštění (údajně nějaká šarvátka s bohem či co…) je těžké zachovat si zdravý rozum, natožpak zbytky důstojnosti. Vše změní až ona osudová vražda, u které je Galán prostřednictvím vize přítomen. Kromě ožralého parchanta je hlavní hrdina také mágem se zajímavou schopností – dokáže ovládnout jiného člověka prostřednictvím pouhého doteku!

A ještě pár slov o finálních scénách knihy – čistě proto, že tam je té fantasy asi nejvíce a nejryzejší. Jak už název napovídá, dostanou se ke slovu síly daleko přesahující lidské možnosti. Víc asi nemá smysl prozrazovat, snad jen, že na vás čeká svižná akční řežba a pár zajímavých nápadů. A možná ještě jeden rozporuplný moment – autor totiž do finále „přizve“ i jednu ze stran, o které do té doby nebylo téměř slyšet; naštěstí tím nijak nezazdí logiku příběhu.

Není všechno zlato…

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že Zrádný bůh bude opravdová pecka. Slušný příběh, svižná dějová linka plná napětí a to vše proloženo násilím a nekorektností – to jsou věci, které mají čeští čtenáři vcelku rádi (souzeno na základě obliby „české akční školy, byť tato kniha je ještě mnohem víc posunutá do stylu fantasy).

Pokud jste však ostřílenější čtenáři, může se u vás velmi rychle vynořit neodbytný pocit deja vu. Netvrdím, že v dnešní době je ještě možné vymyslet něco zcela originálního, ale Zrádný bůh využívá až příliš základních a generických prvků. Chlastající hlavní hrdina trpící ztrátou paměti je sice fajn, ale občas budete mít pocit, že prostředí a některé postavy vypadly z některé příručky pro hráče Dračího doupěte. Netvrdím, že je to zásadní chyba, u prvotiny se to vcelku dá pochopit; jen konstatuji stav věcí. Navíc se najde i pár zajímavých nápadů, byť z větší části na základě běhu událostí očekávatelných.

Co vás však pořádně zatahá za oči je mluva postav. Peprnými výrazy se nešetří, což je ve fantasy, která se chce profilovat jako „dospělé čtení“ v pořádku. Jenže člověk má mnohdy pocit, že všechny ty vulgární označení pánských údů a podobné „silně hovorové výrazy“ jsou dopsané jen proto, aby to budilo dojem tý vopravdový drsnosti. Pokud chvíli mluvíte jako slovník spisovné češtiny a chvíli jako kanál, nutně to působí jako póza a samoúčelnost. Těžko říct, jak to celé bylo a kde je chyba, protože Dana Krejčová je zkušenou překladatelkou, ale text touhle nevyrovnaností dost kazí výsledný dojem.

Přes to všechno má však Zrádný bůh své osobité kouzlo, několik dobrých momentů a velkolepé finále. Pokud nejste příliš úzkostliví, pak klady zvítězí nad zápory, protože dobrý příběh těch pár (byť poměrně výrazných) chyb nakonec převáží. Navíc by knih měla být prvním dílem série – a v tomto kontextu je naopak docela lákavou návnadou.

Cameron Johnston: Zrádný bůh

Vydal: Laser, 2019

Překlad: Dana Krejčová

Počet stran: 400

Cena: 399 Kč

Vzhůru k obloze

10. Prosinec 2019 - 5:41

Vzhůru ke hvězdám

Hlavní hrdinka Spensa je polosirotek bezpodmínečně obdivující svého otce, který sloužil jako letec u OSV (Obranné síly Vzdorovitých), v jehož šlépějích chce jít. Tedy vlastně ne tak úplně! Jejího mrtvého otce totiž obestírá pověst zbabělce, jenž nechal svého wingmana i s celou letkou při bitvě s mimozemskými Krelly o Altu, pozemní základnu OSV, na holičkách a z boje se pokusil uletět. Takové chování je v rozporu se stanovami OSV, a proto musel být za svůj čin sestřelen. Spensa odmítá tuto oficiální zprávu přijmout a nevěří, že by se její otec mohl takhle zachovat! Pověst zrádcovy dcery ji pronásleduje na každém kroku a téměř jí znemožní její vysněný nábor do OSV. Velitelka těchto leteckých sil je ovšem připravena Spensu vyhodit stůj co stůj a hází jí klacky pod nohy, jak jen může. Vydrží Spensa tuto šikanu, nebo se vzdá svého životního snu létat? Zjistí pravdu o svém otci? Byl to zrádce? Hrdina? Nebo snad ještě něco horšího?

Klaustrobofici, nepropadejte panice!

Brandon Sanderson je známý tím, že ve svých dílech pokaždé přijde s nějakým promyšleným konceptem světa. Nejinak je tomu i v románu Vzhůru k obloze. Samotná planeta Detrius, kolem níž obíhá pás tvořený troskami starých zničených vesmírných lodí a na níž se lidé musejí kvůli častým útoků Krellů (mimozemšťanů) skrývat v podzemním komplexu chodeb, funguje sám o sobě více než dobře. Nicméně nikdy není nic tak jednoduché jak se na první pohled zdá! Ona totiž není jeskyně jako jeskyně, jelikož ti „důležitější a hodnotnější“ členové společnosti jako jsou letci, vědci, velitelé… a jejich rodiny, žijí v hlubších částech podzemí, v nichž se pravděpodobnost na přežití útoku biodestrukční náloží podstatně zvyšuje. Ti méně přínosní pro společnost se prostě musí smířit se svým osudem.

Mohlo by se zdát, že se většina děje bude odehrávat právě v podzemí. Nicméně pod povrchem čtenář stráví minimální množství času a mnohem více se s hlavní hrdinkou pohybuje po základně OSV nebo sedí v kokpitu stíhačky.

Mimo promyšlený svět nesmí chybět i nějaké ty zajímavé nápady. A v tomto případě se jedná především o technická udělátka jako například světelné kopí a jeho zmenšená verze – světelné lano, jež dělá přesně to, co lze z jeho názvu odvozovat. Vsadím se, že nejeden dobrodruh by toto lano uvítal ve své povinné výbavě, protože mít pevný provaz, který zároveň slouží i jako lampička a nezabírá téměř žádné místo, chce prostě každý!

Za zmínku bezesporu stojí i M-bot – vyspělá stíhačka a umělá inteligence v jednom – kterého Spensa zcela náhodou objeví v režimu „stand by“ ukrytého v jedné jeskyni a jehož se rozhodne dostat do vzduchu za každou cenu. Konverzace mezi Spensou a M-botem patří mezi jedny z nejzábavnějších částí knihy. Vtipy jsou nenucené a fungují, jelikož Sanderson vsadil na střet nelogické lidské bytosti chovající se zcela nepředvídatelně a čistě logicky fungujícího stroje snažícího se dle definic a databáze simulovat emoce a chování lidí. To, že M-bot trpí menší nutkavou potřebou rozšiřovat své poznatky o houbách, už je jen taková třešnička na dortu.

Mistr vypravěč

Brandon Sanderson není řazen mezi nejlepší spisovatele současnosti pro nic za nic! Může za to především jeho vypravěčský um projevující se mimo jiné například ve schopnosti postupně a přehledně nastínit vytvořený svět a jeho zákonitosti. Čtenář se tudíž společně se Spensou učí ovládat stíhačku a seznamuje se s bojovými taktikami OSV. V tomto bodě bezpochyby přijdou vhod nákresy, ať už samotných typů vesmírných lodí či ukázky zatáčení a přemetů, které zaručeně pomohou s představivostí. Sice se nenachází přímo u dané kapitoly, ale samotné popisy jsou dostatečně srozumitelné na to, aby si člověk vystačil i bez nich. Knihu navíc doplňuje mapa jeskyní a samotné Alty na deskách a předsádce.

Sanderson navíc umí rozdělit a dávkovat příběh tak, že všeho je tak akorát – souboje, ať už cvičné nebo ty ostré, vždy v pravý čas střídá kapitola v níž Spensa tráví čas s přáteli nebo se seznamuje s M-botem.

Promyšlený svět a spisovatelské dovednosti ovšem přijdou vniveč, pokud čtenář nepřilne k postavám. Kdokoli, kdo od tohoto autora něco četl, potvrdí, že jeho hrdinové mají vždy něco do sebe. Ano, Spensa je náladová a horkokrevná puberťačka, jíž by člověk čas od času jednu vlepil nebo s ní alespoň pořádně zatřásl, aby přestala věřit těm hloupým nesmyslům o hrdinské smrti a tvrzení, že mít obavy z ní dělá zbabělce. Na druhou stranu – když už začíná být tato stránka Spensiny osobnosti poněkud otravná, vystoupí do hry vedlejší postavy, díky nimž dochází u hlavní hrdinky k postupnému přehodnocení názorů a stává se z ní podstatně rozumnější, dospělejší a vyrovnanější mladá žena, než jakou byla na začátku.

Poněkud otravně ovšem působí často se opakující klení „zatroleně“. Chápu, že vzhledem k primárnímu zacílení na mladší čtenáře, není reálné používat ostřejší výrazy, jimiž český jazyk docela oplývá, ale ani s tím trolením se to nesmí moc přehánět. Druhá výtka se vztahuje k občasným překlepům, na něž lze v knize párkrát narazit. Nejedná se o nic závažného, nicméně to čas od času naruší plynulost čtení.

Cliffhanger nakonec

Vzhůru k obloze má přímočarý děj a po většinu času se zdá, že v něm o moc víc ukryto není, ovšem s blížícím se koncem se začínají jednotlivé kousky informací troušené celou knihou skládat do sebe. A to nejlepší si Sanderson nechává na závěr. Až na posledních stránkách se totiž čtenář dozví, kdo jsou vlastně ti Krellové, kde se vzali a proč útočí na Detrius. Předvedl tak ukázkový cliffhanger po němž čtenář prostě chce pokračovat dalším dílem.

Přestože Vzhůru k obloze spadá do young adult, neměla by tato kniha uniknout pozornosti ani dospělejším čtenářům, jelikož některé prvky tohoto žánru autor osekal na úplné minimum. Jde především o milostnou linku, protože jediné, co se zde v tomto duchu nese, je pouze jeden rozpačitý pokus o flirtování. A k tomu ještě přidejte skutečnost, že několik vedlejších sympatických postav umře, takže vlastně nemáte žádnou jistotu, kdo všechno ten závěrečný souboj přežije.

Není ani třeba podotýkat, že pro Sandersonovy fanoušky představuje Vzhůru k obloze jasnou volbu. Tento román by si neměli také nechat ujít ani fanoušci young adult, protože se jim tak do rukou dostane jeden z kvalitnějších zástupců tohoto žánru. Vzhůru k obloze by mohlo přijít k duhu i těm čtenářům, kteří by rádi zkusili něco ze sci-fi, ale čisté science fiction jim úplně nesedí.

Brandon Sanderson: Vzhůru k obloze

Vydal: Talpress, 2019

Překlad: Petr Miklica

Obálka:  Charlie Bowater

Počet stran: 456

Cena: 349 Kč

Temné počátky Netopýřích mužů

9. Prosinec 2019 - 8:56

Poslední takovou událostí je Dark Nights: Metal (Temné Noci: Metal) od moderních legend Scotta Snydera a Grega Capulla – na Batmana soustředěná série, jež obsáhla a zasáhla celé multiverzum DC Comics a odhalila zcela nové a fascinující světy, do nichž budou moci být ještě po mnoho dalších let zasazovány nové a nové příběhy. V češtině se nám nyní dostává do rukou již druhý sebraný svazek oné maxi-série (s podtitulem Temní rytíři), který obsahuje sešity doplňující hlavní příběhovou linii vyprávěním o počátcích zbrusu nových antagonistů.

Hlavní série Dark Nights: Metal, jejíž sebraný svazek se skládá ze šesti sešitů, vypráví o Batmanově pátrání po nadpřirozených kovech, s nimiž se setkával po celou dobu Snyderova a Capullova „runu“, a které by měly podle všeho vést k rozluštění hádanky nově objeveného záhadného multiverza. Ona síť vesmírů je ve skutečnosti takzvané „Temné multiverzum“, čili konglomerát alternativních realit, jejichž existence je podmíněna rozhodnutími postav „běžného DC vesmíru“ (zejména těmi Batmanovými), a to s těmi nejhoršími výsledky. Nově objevené alternativní reality jsou totiž ty negativní, v nichž se v určitém okamžiku Wayneova života stalo něco ukrutného, a on sám poté následoval úplně jinou cestu než tu, kterou znají fanoušci již více než osmdesát let. Samotné Země Temného multiverza jsou nakonec předurčeny k záhubě, a jejich zničení je ve stu procentech nevyhnutelné. Nejhorší na tom však je, že temný netopýří bůh Barbatos vyslal jednoho z alternativních Batmanů na misi za zničením Waynea ze Země 0 (čili „mainstreamová“ DC realita – ta, kterou zná většina fanoušků z měsíčně publikovaných sérií). Posel je poté jakási kombinace Bruce Waynea a Jokera, která vznikla při finálním boji mezi oběma muži, při němž antagonista umřel. Na Batmana měl celou dobu přichystaný ďábelský plán – jeho krev obsahovala látku, jež se uvolní jen a pouze po jeho smrti, a nakazí toho, kdo se bude nacházet v Jokerově bezprostřední blízkosti, a v konečném důsledku z něj udělá nového Jokera. Velitel Temných Batmanů se tedy nazývá „Batman, který se směje“, a je tím nejnebezpečnějším z nich, neboť se v něm snoubí genialita a mistrovské bojové schopnosti Křižáka v kápi, a absolutní zlo, zosobněné Jokerem. Batman, který se směje, poté cestuje z jedné Negativní reality do druhé, a verbuje alternativní netopýří hrdiny, kteří jsou tím či oním způsobem kombinacemi Bruce a některého z Ligy spravedlnosti. Jejich finálním cílem je nakonec ovládnutí pozitivního vesmíru (hlavně Země 0) a útěk ze svých vlastních realit, jejichž jediným osudem je zánik.

Temné noci 2 – Metal: Temní rytíři je sbírka krátkých příběhů pojednávajících o vzniku a původu každého jednotlivého „negativního“ Batmana. Jako u většiny „tie-ins“, tedy doplňkových navazujících čísel, dalo dohromady síly a talent mnoho spisovatelů a kreslířů, aby mohli postavám vštípit cosi ze sebe a ukázat svůj vlastní pohled na věc. Kromě Scotta Snydera a Grega Capulla si tak můžeme užít scénáře a kresby od Jamese Tyniona IV, Dana Abnetta, Sama Humphriese, Petera J. Tomasiho, Ethana Van Scivera, Jasona Faboka, Tonyho S. Daniela, a dalších. A na své si přijde fanoušek skutečně každého současného člena Ligy spravedlnosti – od Green Lanterna až po Wonder Woman. Nu, a koneckonců, kdo by si nechtěl přečíst komiks o tom, jak se mladému Bruci Wayneovi bezprostředně po smrti rodičů dostane na prst prsten sboru Green Lanternů, s nímž se rozhodne nakládat smrtícím způsobem? A koho by nezajímalo, co by se stalo, kdyby si Batman nasadil helmu boha války? A co takhle Batman s Doomsdayovým DNA?

Metal: Temní rytíři jsou hororovou sbírkou povídek, ve které nechybí akce a napětí, to vše s nemalou příměsí dramatických panelů vyvolávajících ve čtenáři soucit se všemi možnými Křižáky v kápi vyrovnávajícími se se svými osudy prostředky, jež by Batman ze Země 0 nikdy neužil. Zkrátka, máte-li přečtený první díl, a chcete se dovědět něco více o tomto fascinujícím epickém příběhu, Temní rytíři jsou povinným přírůstkem do vaší knihovny.

Název: Temné noci 02 – Metal: Temní rytíři

Autor: Scott Snyder, Greg Capullo, James Tynion IV, Jason Fabok, Peter J. Tomasi, atd.

Překlad: Kateřina Tichá

Vydala: Crew, 2019

Vazba: vázaná

Počet stran: 248

Cena: 769 Kč

Osamělý Vlk: Trojitá dávka poctivé klasické fantasy

6. Prosinec 2019 - 16:09

Udatní válečníci, mocní mágové, mocichtiví záporáci těžkého kalibru, krásné ženy, bohové, intriky, proroctví a legendární zbraně… To vše v trilogii Legendy o Osamělém Vlkovi najdete měrou vrchovatou. Zkrátka – tohle je pro milovníky ryzí fantasy ve stylu Howarda či Gemmela to pravé!

Klasika a nostalgie

V téhle recenzi se nebojíme šermovat slovy jako klasika, ryzí a poctivá fantasy a dalšími silnými výrazy. A máme pro to hned několik dobrých důvodů!

Prvním z nich je osoba jednoho z autorů, Joe Devera. Tenhle chlapík zaprodal totiž svoji duši ďáblu v podobě hry Dungeons & Dragons; stal se odborníkem a vášnivým hráčem – a samozřejmě z odehraných dobrodružství čerpal i inspiraci pro svá literární díla s Lone Wolfem (Osamělým Vlkem) v hlavní roli.

Druhým důvodem proč hovořit o klasice je rok vydání originálu. Stíny na řádem Kai, jak se otevírací díl celé trilogie jmenuje, spatřil světlo světa již v roce 1989! Ale nemějte strach, na knize jako takové to není znát. Styl vyprávění je srovnatelný se současnými díly fantastiky (byť nejnovější trendy jako nejednoznačné postavy a snaha šokovat čtenáře krví a nahotou nejsou na pořadu dne); své udělá i nový, kvalitní a líbivý překlad z dílny Aleny Švomové.

Třetím důvodem je samozřejmě obsah knih samotný, ale o tom se podrobněji rozepíšeme později.

A ještě na skok ke zpracování knih. Je vidět, že Mytago se trilogii Legend o Osamělém Vlkovi snažilo dost vymazlit – příjemný menší formát padnoucí při čtení do ruky, tvrdé desky se stylovými barevnými ilustracemi, kvalitní papír, celobarevné mapy na předsádce a již zmíněný podařený překlad… Tomu říkám přístup – pro čtenáře vše!

Jak to všechno začalo

Pojďme se nyní podívat trochu podrobněji na obsah jednotlivých knih. Jak již bylo řečeno, jedná se o klasické literární zpracování, nikoliv gamebook (ačkoliv inspirace gamebooky je stejně silná jako ta světem a stereotypy Dungeons & Dragons).

První kniha trilogie, Stíny nad řádem Kai, je klasickým prvním dílem. John Grant a Joe Dever se vrhli především do vysvětlování a nastavování pravidel popisovaného světa. V informačně hutném a lehce utahanějším úvodu knihy se seznámíte se světem, jeho mytologií, základními božskými silami…

Kromě toho se však seznámíte i s hlavním záporákem, mágem Vonotarem. Ten je původně na straně těch „hodných“, ale ctižádostivost a vůně zakázaného ovoce (jo, temná strana prostě táhne!) udělá svoje. A tak Vonotar brzy poklekne před mocí Temného pána Zagarny, který mu po nezbytných namlouvacíích tanečcích přislíbí moc téměř rovnou té jeho a další nezbytnosti, aby mohl Vonotar stát v čele velké invazní armády a zaplavit svět Magnamundu zlem a hordami Zagarnových přisluhovačů.

Do hry se dostávají i další postavy. Ze všech nejdřív musíme zmínit hlavního hrdinu, Osamělého Vlka. Mladý bojovník tvrdý jako skála, který jako jediný přežije první řádění Vonotarových hord a je posledním členem řádu bojovníků Kai. Téměř sám se vydává vstříc pomstě, vnitřně osamělý kráčí světem se smutkem v duši. Dále se objeví Benedon, mladík, který je na krátký čas Vlkovým souputníkem. Benedon je tak trochu nešťastník – vždyť on měl členům řádu Kai donést zprávu o chystaném masakru. A nakonec je tu Alyss, tajemná dívka, jejíž moc se vyrovná i té Vonotarově, stvoření, které postrkuje Osamělého Vlka a občas mu svojí mocí vytrhne v těžkých situacích trn z paty.

Stíny nad řádem Kai končí právě masakrem (ne, tohle není bitva) bojovníků řádu Kai a první konfrontací Vonotara s Alyss.

A co bylo dál?

Druhý díl s názvem Temno přichází zastihne Osamělého Vlka a Benedona na cestě ke dvoru krále Ulnara – i ten musí být varován před blížícími se hordami Pána temnot  a jeho poskoka. Tady začíná to pravé dobrodružství. Dever s Grantem umí vyprávět, ačkoliv děj pravděpodobně nepřekvapí. Je to zkrátka ono „poctivé starosvětské“ dobrodružství, žádná velká řežba, ale spíše putování s občasnými zastávkami v důsledku všemožných událostí. Vonotar spřádá své vlastní plány a polehoučku se staví na odpor Zagarnovi, několikrát se setká s Osamělým Vlkem či Alyss, ale ve své pýše a lehkovážnosti mu vždy proklouznou mezi prsty. Boj dobra a zla je v plném proudu.

Závěr trilogie s názvem Meč slunce je už víceméně (až na samý závěr) sólovkou Osamělého Vlka. Na své cestě za pomstou se vydává hledat legendární zbraň, jejíž nositel dokáže zastavit nečisté hordy. Opět je na pořadu dne putování, střety s Vonotarem, odhalování stop k nalezení zbraně… Snad jen ten samotný závěr, finální střet, mohl být epičtější – takhle je to šup šup na pár řádků a vyřešeno, což je po strastiplné cestě za mečem trochu zklamání.

S velkou mocí přichází velká bohorovnost

Obecně vzato jsou postavy tak akorát. Autoři nezatěžují zbytečnou propracovaností, občas se věci udějou bez zjevného důvodu, ale logicky vše drží víceméně pohromadě. – na druhou stranu to není úplně plytké a bezduché. Zlatá střední a plně funkční cesta.

Během některých pasáží budete mít pocit, že Vonotar v roli víceméně hlavního záporáka se chová jako samolibý blb. Příležitostí zabít Osamělého Vlka a odvrátit tak svoji zkázu má požehnaně, a i když tuhle osinu v zadku může zničit lusknutím prstů, hraje si s ním jako kočka s myší  – a to, že myš občas vyhraje se zkrátka sem tam povede. I Osamělý Vlk často (jak se na pravého hrdinu) neposlouchá hlas rozumu a pud sebezáchovy, ale nutno říci, že tak to prostě v podobných příbězích bývá.

Ostatně, oněch klišé a frází „tak to bývá“ by se dalo o této trilogii prohlásit opravdu mnoho. Legendy jsou spíše příjemně nostalgickým čtením, které má stále své neoddiskutovatelné kouzlo, skvělé čtení pro začínající fantasty nebo ty naopak letitější. „Moderní“ generaci čtenářů zvyklé na příběhy plné krve ve zběsilém tempu zřejmě Osamělý vlk příliš nesedne.

Trilogie Legendy o Osamělém Vlkovi je, jak již bylo řečeno, trochu staršího data, čemuž odpovídá pojetí příběhu. Děj je nekomplikovaný, dobro a zlo jasně oddělené; v tomto ohledu můžeme hovořit o lehkém retru  Důležité však je, že ani po letech příběh neztratil nic ze své zábavnosti, že má stále co říct. Silný hlavní hrdina, promyšlený svět, čtivý styl a vypravěčský um podtržený kvalitním překladem – to jsou nejsilnější zbraně.

John Grant & Joe Dever: Trilogie Legendy o Osamělém Vlkovi

ObálkY: ONDŘEJ HANZLÍK

PŘEKLAD: ALENA ŠVORMOVÁ

 

Stíny nad řádem Kai (Kniha I.)

VydalO: Mytago, 2018

Stran: 224

cena: 289 Kč

TEMNO PŘICHÁZÍ (Kniha II.)

VydalO: Mytago, 2018

Stran: 224

cena: 299 Kč

MEČ SLUNCE (Kniha IiI.)

VydalO: Mytago, 2019

Stran: 344

cena: 299 Kč

Evoluce podruhé aneb Lidstvo se stále drží

5. Prosinec 2019 - 14:32

Druhý díl série Evoluce s podtitulem Věž zajatců pokračuje tam, kde předchozí vyprávění skončilo. Pro připomenutí děje je na samém počátku knihy i krátké shrnutí předchozích událostí, což může být, vzhledem k odstupu mezi vydáním jednotlivých dílů, docela vítaná záležitost. Jen pro připomenutí – recenzi na první díl naleznete ZDE.

Za hradbami

Opět se shledáváme se starými známými – skupinou mladistvých cestovatelů časem, kteří se, aniž by tušili jak, ocitli daleko v budoucnosti, ve které je lidstvo na vyhynutí. Celá skupina se ocitne v hradbách města přeživších… Moment, zapomněli bychom na Jema, který zůstal sám a zapomenut v divočině. Je jasné, že bude mít plné ruce práce, aby přežil byť jen jedinou noc „tam venku“.

Přesto, že je cyklus Evoluce primárně určena mladším čtenářům (teenagerům), najdete v ní poměrně dost zajímavých témat k zamyšlení. Ano, v první řadě jde o dobrodružný příběh prošpikovaný množstvím emocí – a svůj účel plní na výbornou. Ale jak postupně hrdinové objevují město uvnitř hradeb, dozvídáte se více o jeho uspořádání a fungování. Návrat k minulým způsobům je logický, jenže svrchovaný vládce držící své poddané pevnou rukou na uzdě a zákulisní boje o jeho místo mohou být pro dospělejší čtenáře znepokojující. Autor se také nebojí ukázat na téma slepé náboženské víry, rasismu a otrokářství, čemuž dává protiváhu přátelstvím, pro které rozdíly nic neznamenají. Všechny tyto podněty jsou sice autorem zjemňovány, ale přesto v ději jsou a v některých místech hrají významnou roli a umí vyznít řádně naléhavě.

Takže i když o Věži zajatců píšeme jako o young adult, ani dospělí rozhodně nepřijdou zkrátka. Pokud přežijete, že hrdiny příběhu jsou teenageři s jejich mluvou a pubertálním chováním, zaujme kormě zřízení města přeživších také zajímavá evoluční teorie. Thomas Thiemeyer opět přidá pár detailů, kterak se squidové, neboli obří chobotnice schopné používat telepatii, staly dominantním druhem naší planety. A když už je řeč o squidech – naši cestovatelé časem konečně tento živočišný druh (křížence predátora s Cthulhu) poznají na vlastní oči a kůži.

Dobrodruzi na útěku

Ale zpět k hlavní náplni knihy. Je jasné, že město našim hrdinům nebude vyhovovat, a že bude třeba se pohnout dál, aby se celá skupina mohla opět vrátit domů, do svého času. Čeká nás mnoho intrik, dobrodružství, úniků, při kterých vyváznout mnohdy životem jen o vlásek… Zkrátka, pořád se něco děje (i když prvotní vysvětlovací pasáže ve městě jsou trochu rozvláčnější), což je přesně to, co young adult vyžaduje. Autor bez problému získá a udrží čtenářovu pozornost, umí dávkovat napětí, pracuje poměrně umně s tempem příběhu.

Krůček za krůčkem se parta rozkoukává a objevuje možné řešení svého časového problému. To však znamená překonat mnoho překážek – a na konci cesty rozhodně nemusí být vytoužený cíl.

Já tě asi miluju…

Druhá nezbytná složka daného žánru jsou vztahy mezi postavami. V centru dění je opět ústřední dvojice – Lucie a Jem. Jejich vztah se postupně vyvíjí, ale autor si dává na čas, odhaluje věci postupně a nechává čtenáře na vážkách.

Thiemeyer však dobře pochopil, že emoce nemusí nutně budit jen lovestory ústředních postav. Čtenářům nabídl také přátelství a nepřátelství na život a na smrt a pár zajímavých zvratů. Rozhodně to není snaha ždímat emoce za každou cenu, vývoj vztahů je přirozený a občasné výkyvy v konzistenci chování postav se dají přejít mávnutím rukou – však puberťáci občas prostě blbnou. A na konci knihy číhá zajímavá situace, která… Opravdu jste si mysleli, že to prozradíme?

Je však třeba zmínit postavu Marka. Mladý muž, který má velké ambice, se rychle ocitne „na druhé straně“ a jde svým bývalým přátelům po krku. Občas si budete klást otázku, jestli je možné, aby svůj postoj hnal až do takového extrému…

Punc znepokojivosti dodávají ději i tentokrát záhadné dialogy mluvící o Jemovi a jeho přátelích. Jejich aktéry zatím neznáme, ale rozhodně se nejedná o žádné dobráky snažící se nabídnout našim hrdinům kávu a sušenky.

Celkově je Věž zajatců „klasickým“ prostředním dílem. Konec příběhu je otevřený, a ačkoliv se děj posunuje, nevyřeší se ve své podstatě nic zásadního. Nechybí závěrečný cliffhanger nutící čtenáře netrpělivě vyhlížet další díl. Zažijete spoustu dobrodružství, poznáte sílu lásky, přátelství i zlobu obřích chobotnic; zkrátka v knize najdete v nadprůměrném provedení vše, co i můžete přát od knihy pro mladší čtenáře.

PS: A i tentokrát budete okouzleni skvělou obálkou. Bookmedia prostě umí!

Thomas Thiemeyer: Věž zajatců (Evoluce II.)

Vydal: Bookmedia, 2019

Překlad: Eva Pátková

Obálka: Jan Kerntke

Počet stran: 328

Cena: 349 Kč

 

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit třeba ZDE

 

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ – VYHRAJTE KNIŽNÍ DÁREK DO 20.12.2019

4. Prosinec 2019 - 12:39

Naši drazí čtenáři, Fantasy Planet si bude hrát na Ježíška a rozdá vám celkem sedm krásných knižních dárků!

 

Pokud i vy chcete zkusit své štěstí, odpovězte nám na dvě jednoduché otázky:

Jaké tři nejlepší knihy / komiksy  jste letos četli?

U každé/ho  uveďte rok vydání a klidně i pár slov či vět o tom, čím vás kniha uchvátila. A pokud to nedáte dohromady kompletní  trojici, nevadí!

Kterou knihu / komiks si letos přejete pod stromeček?

Je jedno, zda již vyšla nebo se její objevení na pultech knihkupectví očekává každým dnem, je to vaše přání!

 

Redakce vaše hlasy zaznamená a zpracuje z nich žebříček, který následně uveřejní na svých stránkách.

!!! A nyní pozorně čtěte:

Odpovědi zasílejte na email  soutez@fantasyplanet.cz  nejpozději do pátku 20. prosince 2019 do 23.59.59.

Uveďte, prosím, své jméno a příjmení. Náhodně vylosované výherce budeme kontaktovat se žádostí o adresu a telefonní číslo, které je potřebné pro doručení vaší  výhry.

Dále prosím uveďte tři knihy z nabízených výher v pořadí, ve kterém vás lákají nejvíc! Pokusíme se vám vyhovět, ale pokud by to náhodou neklaplo, nedá se nic dělat, počet knih je omezen.

Pokud nebudou splněny všechny uvedené podmínky, nemůžeme váš hlas zařadit do soutěže!

A o jaké knihy se vánočně soutěží?

 

Nakladatelství Epocha věnovalo do soutěže:

Antologii Leoše Kyši a Borise Hokra Ve stínu magie

Inferium Romana Bureše

A novinku Michaely Merglové Píseň oceli

 

Nakladatelství Fantom Print věnovalo:

Gestapo Mars od Viktora Gischlera

Oneiros Markuse Heitze

A Světy a umění Blizzard Entertaiment

 

A nakladatelství Dybbuk věnovalo

Emisara od Jóko Tawadové

 

Máte tedy z čeho vybírat!

A možná vyhlásíme i nějakou speciální cenu – třeba nás některá odpověď uchvátí, třeba se někdo trefí do prvních tří míst žebříčku…

PS: Vzhledem k uzávěrce je asi jasné, že výhry dorazí až někdy po Vánocích, ale to už snad přežijete, ne?

Cesta do let devadesátých, aneb mimozemský motorkář je zpět

3. Prosinec 2019 - 9:57

Stylem sobě vlastním, přirozeně. Většina přítomného dílu s podnázvem Dědička a další příběhy je tvořena stejnojmennou minisérií, v níž se servírka Darlene z Alovy restaurace ocitne v poměrně nepříjemné situaci – stane se dědičkou mafiánského impéria, a v konečném důsledku i celé planety vyskytující se nepříjemně blízko jedné černé díry. To však na celé věci není to nejnebezpečnější. Problém je nemalý počet nájemných zabijáků, kteří na Darlene začínají útočit ze všech stran, přičemž identita toho, kdo si je najal, je neznámá (logicky však musí mít něco společného s výše zmíněným mafiánským impériem). Nu, a koho jiného si pohledná číšnice najme jako bodyguarda a doprovod na onu neblahou planetu, než starého známého czarnianského svalovce? Kdo jiný by měl být schopen ji nejen ochránit, ale přitom vyhodit do povětří bezmála polovinu vesmíru?

Stejně jako všechny u nás vydané svazky je Dědička divokým výletem do devadesátých let, kdy se komiksoví spisovatelé a kreslíři nebáli psát a kreslit čistě pro pocit zábavy a napětí, jakož i pro útěk z reality. V dnešní komiksové branži by, žel, neuspěli, a to je také důvodem, proč by s největší pravděpodobností neprošlo ani teoretické filmové či seriálové zpracování, jež by chtělo být duchem, humorem a atmosférou věrné předloze. Prostě a jednoduše řečeno, komiksy o Lobovi jsou zábavnou a akční četbou plnou urostlých svalovců, zbraní, doutníků a fyzicky obdařených žen. Hodné zmínky jsou i četné odkazy na populární kulturu nejen let devadesátých, ale i osmdesátých, často šikovně pozměněny tak, aby je čtenář pochopil, ale aby si tvůrci nemuseli dělat starosti s autorskými právy nebo jen se stížnostmi ze strany těch, na které je naráženo.

Přítomný recenzent si také mimořádně dovolí zmínit překlad, jenž je stejně důležitý jako původní text, neboť špatný překlad dokáže dílo pokazit, stejně jako ten dobrý je může ještě více povznést. Lobo je v anglických originálech znám pro svůj specifický styl vyjadřování a dialekt… přeci jen je stylizován do drsného alkoholického motorkáře a sukničkáře lovícího odměny v těch nejzapadlejších koutech vesmíru. V posledních několika českých vydáních se však překladatelé snaží okořenit Lobovu mluvu možná až příliš, a v některých místech jsou vynalézavější než to originál vyžaduje. Toto však nemusí být trnem v oku (či pletací jehlicí v uchu) každého čtenáře. Pouze toho, kdo má možnost originál a překlad porovnat… a i v takovémto případě může samozřejmě záležet na názoru a vkusu.

Sečteno a podtrženo, Lobo: Dědička a další příběhy je solidním přírůstkem do sbírky každého fanouška Loba, ale i nejednoho čtenáře komiksů obecně. Když odhlédneme od již zmíněného překladu, jen těžko si lze představit vhodnější četbu pro toho, který by rád na chvíli utekl z moderního světa, a obzvláště pro ty, co se rádi pohrouží do maskulinních devadesátek.

Lobo: Dědička a další příběhy

Autor: Alan Grant

Překlad: Pavel Dort a Darek Šmíd

Vydala: Crew, 2019

Vazba: brožovaná

Počet stran: 140

Cena: 349 Kč

Dvůr mlhy a hněvu: Když temnota nakonec není tak zlá

2. Prosinec 2019 - 9:11

Když nic není, jak se zdá

V pokračování Feyre pronásledují noční můry o tom, co musela přetrpět a udělat pod Horou. Téměř každou noc se budí vlivem snů tak strašných a nechutných, až ji nutí zvracet. Stala se z ní naprosto zlomená, slabá vílí troska. V situaci jí nepomáhá ani její milý Tamlin, jenž ze svého domova vytvořil zlatou klec a odmítá Feyre kamkoliv pustit, natož s ní řádně mluvit. V důsledku toho hlavní hrdinka pořádně nejí, slábne, je neustále vyčerpaná a upadá do depresí. Citově je absolutně nestabilní, a co hůř – při citovém vypětí se začínají projevovat její nově probuzené a nalezené schopnosti, jež neumí ovládat, a Tamlin jí odmítá pomoci s trénováním, což je smrtelně nebezpečné. Jak pro Feyre, tak pro její okolí.

Tamlin po tom, co musel bezmocně přihlížet čím vším jeho milovaná prochází, to také nemá v hlavě úplně v pořádku a dal si za úkol Feyre chránit ať to stojí, co to stojí. Vůbec nevnímá Feyřiny změny a o jejích nebo svých nočních můrách nehodlá konverzovat protože má přece moc práce s vladařením a stavěním celého dvora na nohy. Někdy mezi koncem prvního dílu a pokračováním Tamlin požádal Feyre o ruku a ona mu řekla své ano, takže navíc má na starost rozruch ohledně svatby (svatební před-oslavy). K té nakonec nedojde, protože se na scénu vrací vladař Nočního dvora, Rhysand, přesně v momentě, kdy Feyre váhavě prochází uličkou a domáhá se svého slíbeného týdne v měsíci, který má hrdinka strávit u něj na dvoře.

A aby toho stresu neměla Feyre málo, dozvídá se během návštěvy Nočního dvora, že Amarantha byla jenom začátek, poskok sloužící Králi Hybernu, který má v úmyslu zbořit Zeď a zotročit to něco málo ze smrtelníků, co zbývá. Nebo zabít – u něj člověk nikdy neví.

Výměna rolí

Sarah Maasová přivedla na svět plno nových vedlejších postav a napsala je skvěle! Čtenář tak má možnost setkat se s Tamlinovou velekněžkou Ianthe, které samozřejmě záleží pouze na blahu Feyre a celého jejich dvora. Snaží se být její přítelkyní, uklidňovat ji, a zároveň zvládá mít Tamlina pod palcem. Hotový vlk v rouše beránčím – a všichni jí to žerou. Navíc se zdá, že Tamlinovo šílenství podporuje, protože rozhodně nedělá nic proti tomu, aby se jeho stav zlepšil. Z vladaře se tím pádem stává absolutní a těžko zvladatelná bestie. Na Feyre se často utrhuje, zakazuje jí spoustu věcí a má návaly vzteku během kterých se jen těžko zvládá ovládat.

Na druhou stranu Rhysand, kterého mohl mít čtenář z prvního dílu zafixovaného jako super záporáka, se najednou ukazuje v lepším světle. Nejenom kvůli vedlejším postavám, díky kterým se objevuje Rhysova poněkud uvolněnější a hravější stránka, ale protože se čtenář dozvídá, co všechno musel podstoupit pro ochranu svého lidu. Co všechno obětoval.

K mému překvapení je změna v milostné lince naprosto plynulá a lehce pochopitelná, protože zatímco ve Dvoru trnů a růží snad každý fandil Feyre a Tamlinovi, v tomto díle jsou oba dva přeživšími a liší se od lidí, jimiž byli pod Horou. Jejich vztah se stal toxickým a absolutní noční můrou. Je jasné, odkud se Tamlinova přehnaná starost bere – přece jen, on sám je další raněnou postavou a snaží se s nočními můrami a trápením vyrovnat trochu jiným způsobem. Není pochyb o tom, že Feyre miluje, ale otázkou je jak moc.

Křehotinka s PTSD… a není jediná

Kdo čekal, že Dvůr mlhy a hněvu bude pokračování plné něhy “žili šťastně až do smrti”, šeredně se spletl. Spanilá kráska je totiž na pokraji zhroucení a krásný princ se stal pouze vyšinutým stínem osobnosti, kterou býval. Některým čtenářům může připadat, že je Feyre ufňukaná, ale myslím si, že v young adult literatuře je holt málo hlavních postav, které by trpěli nějakými depresemi či posttraumatickou stresovou poruchou, jako tady Feyre. Pokud ano, jen v malém procentu jsou dobře napsané, protože takových problémů se nikdo nezbaví během pár stránek či kapitol, a autorka ve Dvoru mlhy a hněvu věrohodně popisuje pomalý proces uzdravování.

Nehledě na výše zmíněné se zdá, že autorka své postavy velmi ráda trápí, neboť většina z nich si v poslední knize (bez ohledu na to, o jakou autorčinu knižní sérii se jedná) prochází hotovým peklem nebo jej má dávno za sebou a nese si následky. Výjimkou není ani Rhysandův nejužší kruh – Amren, jeho sestřenice Morrigan, Azriel a Cassian. Kromě Amren,u které si není nikdo jistý, co je vlastně zač, jsou všichni ostatní skvělým příkladem perfektních rodinných vztahů, z jejichž následků trpí dodnes.

Dvůr mlhy a hněvu je o několik příček výše než jeho předchůdce. Osudy a minulosti všech postav Sarah Maasová využila a výborně zakomponovala do celistvosti děje. O tom vypovídá i objem knihy – přes šest set stran! Ale kratší si ji nedokážu představit, protože je v ní všechno perfektně vysvětleno a s tou fůrou nových postav by kratší verze působila přeplácaně a nereálně.

Sarah J. Maas: Dvůr mlhy a hněvu
Vydalo: CooBoo, 2017
Překlad: Ivana Svobodová
Počet stran: 657
Cena: 369 Kč

Čas Hrdinov II: „Zahraniční“ fantastická trefa do černého

30. Listopad 2019 - 20:44

Povídkové antologie, notabene ty fantastické, jsou již delší dobu brány, bez ohledu na jejich (ne)kvalitu, jakožto otloukánci literární scény; příliš netáhnou, neprodávají se. Jenže dobrá fantastika si cestu ke čtenáři najde – a to byl i případ prvního dílu antologie Čas hrdinov, který je v tuto chvíli beznadějně vyprodán. Jenže od vydání knihy uplynulo již dlouhých sedm let a mezitím se jména na slovenské literární scéně stihla z velké části obměnit. Je čas, aby povstali noví literární hrdinové a předvedli v plné parádě své umění!

Poznámka: Ačkoliv to v předchozím textu výslovně nezaznělo, je Čas hrdinov II ve slovenském jazyce. A rovnou tímto děkujeme vydavatelství Artis Omnis za poskytnutý recenzní výtisk!

Proč číst předmluvy

Mnoho čtenářů předmluvy a doslovy vynechává tak nějak ze zásady. A dělají chybu, protože právě „výpovědi“ autorů a editorů řeknou o knize opravdu mnoho. V tomto případě má předmluvu na svědomí jeden z dvojice editorů, Martin Králik. Jen pro úplnost – druhou editorkou je Alexandra Pavelková. Mimochodem, je s podivem, že se jejich jména (stejně jako jména autorů) neobjevují na obálce knihy.

V předmluvě se dozvíme, že právě úspěch předchozí antologie byl hybným motorem pokusit se oslovit čtenářskou obec podruhé a nabídnout jí původní, jinde nepublikované, povídky slovenských autorů. Co je však mnohem zajímavější je tvrzení, že editoři měli snahu sestavit sbírku povídek KLASICKÉ fantasy, pod čímž si běžný čtenář představí především osvalené hrdiny mávající meči, kouzelníky metající firebally a spoře oděné prsaté krásky ječící o pomoc z plných plic nebo naopak nějakou tu Xenu – ničitelku. A draky, nezapomeňme na draky!

Téměř okamžitě se mi nabídla paralela s nedávno dočtenou antologií Ve stínu magie. Nechme teď stranou žabomyší válku mezi českou a slovenskou fantastikou, jednalo se spíš o fakt, že poměrně jednoznačné téma přineslo široké pojetí a velkou pestrost dodaných povídek. V kontextu toho se zdálo, že Králik a Pavelková hodlají zavřít své autory do úzké žánrové škatulky. Jenže chyba lávky. Čas hrdinov II ukazuje, že pojem klasická fantasy už je zkrátka jinde než ji vidí tradicionalisté odkojení Eddingsem, Gemmelem či třeba Howardem. A také že některá klišé ještě zdaleka nejsou tak vytěžená, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vypůjčíme-li si slova klasika, můžeme říci, že vymknuta ze svých kloubů doba šílí…

V konečném důsledku je tedy druhý Čas hrdinov velmi pestrou antologií s překvapivě silným humorným nádechem a zároveň knihou ve velké míře dýchající právě oním zmíněným duchem „starých dobrých klasik“. Bohužel nejsem znalcem slovenské scény, takže polemiku o reprezentativnosti tohoto titulu v rámci slovenské fantastické scény přenechám povolanějším.

Pohledem českého čtenáře

Zkusme se na sbírku povídek slovenské fantasy ve slovenském jazyce podívat optikou českého čtenáře. Pokud vám není proti srsti číst ve slovenštině, pak rozhodně tento „malý klenot“ nesmíte minout – už jen proto, že se jedná o zajímavý průřez aktuální scénou, který pomůže českému čtenáři získat alespoň částečný přehled a objevit některé nové autory.

Při pohledu na seznam autorů zaujme zejména jméno Juraje Červenáka, dále pak český čtenář bude znát Alexandru Pavelkovou a možná mu budou povědomá jména Katarína Soyka, Lívia Hlavačková či Lenona Štiblaríková. Pokud jste fanoušky všemožných povídkových knih, budete znát několik dalších jmen z česko-slovenských projektů Žena s … nebo antologií editorky Jitky Ládrové (Zpívající věže, Struny osudu a Lovci lidí). To svědčí o přílivu nové krve na slovenskou fantastickou scénu; navíc kombinace zkušených bardů a snaživých nováčků funguje v podobných projektech většinou na výbornou. A také to ukazuje na fakt, že „nové tváře“ mají snahu dostat se do povědomí čtenářů prostřednictvím povídkových soutěží předtím, než napíšou nějaký svůj opus magnum.

Celkem na čtenáře čeká třináctka textů, ve kterých mají početní převahu autorky. Ale bez ohledu na pohlaví či zkušenosti můžeme s potěšením říct, že všechny texty jsou dobré a v každém si čtenář dokáže najít něco, co ho zaujme.

Otázkou zůstává, zda podobný projekt českého čtenáře přiláká, protože u nás vycházejí podobné žánrové antologie v rodném jazyce a s pro našince známějšími jmény…

Pod povrchem

Na první pohled zaujme nádherná obálka s kresbou Michala Ivana – my však raději nahlédneme dovnitř a podíváme se na jednotlivé povídky.

Otvíracím kusem je povídka Juraje Červenáka. Ta je výjimečná už tím, že autor v současnosti moc povídek nepíše. Navíc je ze světa Černého Rogana, což je lákadlo zejména pro „zkušenější“ čtenáře. A do třetice – povídka Krvavá panna a veľký zlý vlk je dokonalou ukázkou oné klasické fantasy, byť s pořádnou dávkou temnoty navíc. Svižná dobrodružná záležitost ukazující, že Červenák psát povídky nezapomněl.

Hned několikrát se v knize objeví motiv boje s drakem – pokaždé trochu jinak pojatý a pokaždé mající své kouzlo. Lenona Štiblaríková (A zrodila sa legenda) také nešetří pochmurností a ukazuje, že ženy nepotřebují svaly, ale dokáží s draky bojovat chytrostí – a zvlášť pokud jde o záchranu jejich ratolestí. Silnou ženskou hrdinku v boji s drakem nabízí i Monika Kandriková (Hladná hora), tentokrát se však do boje pouští spíše v pohádkovém duchu a s pomocí znalostí lesních bytostí a neohrožené bylinkářky. Draka přinášejícího svému majiteli štěstí zasadila do příběhu Večný víťaz Anna Olejárová – a hraje na humornou notu, i když zároveň vybízí svým příběhem tak trochu k zamyšlení. Čtvrtým „drakotvůrcem“ do party je Zdeno Jašek (Meškajúci hrdina), který se do draka také pustil s humorem. Vypůjčil si všemožná žánrová klišé a se svým místy až pubertálním humorem a ironickou potměšilostí líčí, že i neschopný hrdina má šanci vydobýt si slávu a obdiv (a získat ruku princezny).

Pokud se budeme i nadále pohybovat ve vodách blízkých klasické fantasty, pak na nás čeká Ivana Molnárová Dubcová a její Vae victis, neboli Běda poraženým. Prokleti budiž nájemní žoldáci – a v tomto případě to platí doslova a do písmene. Poutavý nápad, čtivé provedení a další z lehce mrazivých příběhů.

Róbert Hric nás seznámí s mužem, který je Priateľ smrti. Jeho text je hutný, oproti většině ostatních působí bez tempa, ale zároveň ukazuje autorovu schopnost na krátkém rozsahu zbudovat příběh s důkladnými základy (i když těch zvratů a témat je tam možná až moc) a především působivou atmosférou.

Marja Holecyová povypráví čtenářům O tom, čo mal Zabijak za lubom a ako to nakoniec dopadlo. I v tomto příběhu probleskuje místy humorná nadsázka, ale při bližším zkoumání zjistíte, že je v něm ukryto mnohem, mnohem více, a že je vlastně i docela aktuální.

A ještě jeden motiv klasické fantasy chyběl: bohové, ti věčně nespokojení a mocní bohové! Katarína Soyka však tuto mezeru zacelila, sláva! Legenda o rúbanici řeší tedy spíše polobohy, ale jak název napovídá, bude to pořádná mela!

A část věnované klasické fantasy uzavřeme Josefem Girovským. Blíží se totiž Sezóna pazúrov, kdy není radno cestovat na neznámá místa. Minulost na vás totiž číhá a s chutí do vás zaboří své drápy. Příběh, který se zvrhne v horor, i tak by se dalo toto dílo charakterizovat.

A nakonec se podíváme povídky z „jiných žánrových škatulek“. Z celé antologie jsou asi nejzapamatovatelnější – nejspíš právě proto, že neladí se zbytkem knihy.

První narazíte na text Livie Hlavačkové s názvem Jedného šťastie, iného smola. Už námět sám o sobě je zajímavý – do cirkusu se ve fantasy nepodíváme zase tak často. A že se v tomhle cirkusu děje něco nekalého už asi není třeba dodávat. Je škoda, že pointa nebyla o něco údernější, že chybělo trochu více emocí, jinak mohlo jít o nejlepší text celé antologie.

A bohové podruhé, tentokrát v podání Jána Gálika praví a nefalšovaní. Papierový boh je nesmírně zábavným textem, čtivým a poutavým. Skvělý mix akce, humoru a opět s velmi přemýšlivým poselstvím – troufnu si tvrdit, že začátek této povídky je jedním z vrcholů celé antologie – pak se zvrhne v akční rubačku, kde už dobrý námět ustupuje do pozadí.

A do třetice „neklasik“ – Alexandra Pavelková a Peter hľadá dom. Urban fantasy o tom, kterak mladý muž s neradostnou minulostí a zvláštními schopnostmi touží splnit si přání. V tom mu má pomoci právě dům, který přání dokáže plnit. Příběh zaujme, styl vyprávění také, ale k dokonalosti chybí trochu naléhavější vyznění.

O pár dnů později…

Vím, že zhodnocení povídek je stručné. Co se však počítá, je to, co si z obsahu budete pamatovat s odstupem několika dnů.

Jasně, Červenák je legenda s vytříbeným stylem, tady je škoda slov. Zřejmě na vás zapůsobí i trojice „jiných“ povídek, přičemž prim hraje Papierový boh. Dál už bude záležet na preferencích čtenáře – někdo radši humor, někdo zase temnější tóny, někdo akci, jiný zase pomalejší tempo příběhu… Takže nezbývá než přilepit varovnou nálepku POUZE PRO MILOVNÍKY FANTASY!

V celkovém kontextu lze říci, že zpracování jednotlivých textů je bez výjimky kvalitní, nepoznáte rozdíl mezi nováčkem a zkušeným matadorem. Jak již bylo řečeno, potvrzuje se trend rostoucího počtu autorek a vyšší míra vyčerpanost klasické fantastiky, což vede mnohdy k parafrázím a překrucováním žánrových klišé do humorné podoby.

I přesto je s podivem, jak moc se editorům jejich záměr sestavit antologii povídek klasické fantasy zadařil. Během čtení byl velmi rychle zapomenut veškerý strach z „nudné“ klasiky (lehce podpořený první Červenákovou povídkou) – Čas hrdinov II je rozmanitý námětově i pojetím příběhů.

A na závěr lehký lobing u české části čtenářstva: nebojte se slovenštiny. Čas hrdinov II je opravdu kvalitním počtením, navíc slovenština v něm obsažená není zase tak složitá, abyste si zážitek při čtení nedokázali náležitě vychutnat.

I na Slovensku se dělá kvalitní fantastika! Nezbývá než popřát, ať druhý díl Času hrdinov potká stejný osud jako díl první!

Martin Králik, Alexandra Pavelková (editoři): Čas hrdinov II

Jazyk: slovenština

Vydal: Artis Omnis, 2019

Obálka: Michal Ivan

Počet stran: 354

Cena: 14,90 EUR

Sherlock potřetí aneb Hraj se mnou nebo začnou umírat lidé

29. Listopad 2019 - 12:38

Jak již bylo řečeno, vrací se Sherlock Holmes a jeho věrný společník, doktor John Watson, již ve třetím společném případu. Tentokrát je rozehrána Velká hra a Holmes snad konečně najde protivníka hodného jeho geniálního detektivního mozku. Navíc je tu ještě jeden problém – pokud Sherlock nedokáže vyřešit daný případ včas, zemřou nevinní lidé.

V zajetých kolejích

Co se týká vizuálního zpracování, zůstává vše při starém. Sherlock si oblékl během vyšetřování manga havelok, tudíž budete číst pěkně odzadu jak je u tohoto stylu zvykem. Pro neznalé najdete na samém konci / začátku sešitu grafický „návod“ jak na čtení, takže se zorientují i žánroví nováčci.

Hlavní postavy mají podobu svých seriálových předloh, která je ovšem mnohem markantnější při vyobrazení „zepředu“; při kresbě z profilu se občas kreslíři Jay.ovi ksichtíky trochu zpitvoří a působí dětsky roztomile. To je ovšem asi tak vše, co kresbě lze vytknout.

Třetí Sherlock nenabízí moc dynamických scén, naopak však nabízí dostatek statických, přemýšlivých pasáží. Zde se umí Jay. skvěle soustředit na jednotlivé detaily a navodit tu správnou detektivní atmosféru. Kromě toho si naplno (možná poprvé) uvědomíte, že je tenhle komiks zpracováním seriálové předlohy Nové logické celky příběhu začínají obrázkem celé budovy či podobným „filmovým“ předělem suplující filmové střihy.

Sherlock v nejlepší formě

Co se týká vizuálu zůstalo tedy vše při starém. Jenže co se příběhu týče, srdce čtenářovo zaplesá!

Ze všeho nejdříve je tu Sherlock. Ve Velké hře opět naplno vynikne jeho zvláštní povaha. Nudíte se? Tak si pro zábavu párkrát vystřelte do zdi! Pak zatáhněte svého parťáka do vyšetřování, udělejte z něj (a pokud je okolo někdo další, rozhodně ho nevynechejte) hlupáka s IQ houpacího koně, nahoďte ostentativně pózu „já sem tu pánbůh, nicky“ a zničte své okolí svojí genialitou. A když nemáte náladu, prostě své okolí ignorujte. Přesně takhle Sherlock ve Velké hře vystupuje; tohle je ten excentrický arogantní týpek, který dává celému čtení šťávu!

Watson zůstává stále jen snaživým přicmrndávačem, v Sherlokově stínu ostatně nemá na jinou roli stejně nárok. Důstojného protivníka však tentokrát nachází slavný detektiv v Moriartim, člověku podobně vychytralém a lstivém jako sám velký detektiv. Prostřednictvím druhých podsunuje Sherlokovi indicie a k nim přidává i šibeniční časové limity; pokud není případ vyřešen včas, odnesou to nevinní lidé. Do toho se ještě přimotá krádež důležitých plánů… Inu, pokud se Sherlock nudil, má nyní o zábavu postaráno!

Velká hra je parádní kousek. V líbivém manga provedení se skrývá zábavná detektivka, ve které soupeří dvě velká ega. Při čtení se budete skvěle bavit, užívat si potrhlost postav i jejich suše anglické hlášky, ale také žasnout nad skvělou dedukcí a logikou „mužů na stopě“. Nebojím se říct, že třetí díl je zatím jasně nejlepší ze všech.

Sherlock 3: Velká hra

Scénář: Steven Moffat a Mark Gatiss

Kresba: Jay.

Překlad: Anna Křivánková

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 248

Vazba: brožovaná

Cena: 249 Kč

Čtenářská povídka: Jezero spících andělů

28. Listopad 2019 - 11:12

Máme tu další povídku od našeho čtenáře.
Tentokrát je autorem (opět) Jonáš |Jenšovský – recenzi na jeho knihu Procitnutí do spiknutí i rozhovor s tímto sympatickým chlapíkem jsme vám přinesli poměrně nedávno.

A pokud se vám povídka líbí, koukněte na www.naefar.cz – zde najdete další kousky tohoto nadějného autora.

Nemůže chybět ani obligátní výzva: pokud chcete i vy oblažit naše čtenáře svoji povídkou, pošlete nám ji na redakce@fantasyplanet.cz nebo nám jen dejte vědět jak se vám povídky líbí. Děkujeme!

 

Jezero spících andělů

 

„The children burried in this cold black grave,

too young to be forgotten, too dead to be saved.“

                                                                                                                                       Altaria, The Lake

 

Postupoval pomalu klikatou lesní cestou a co pár minut ho ostřelovaly kapky padající ze stromů. Bylo po dešti, na listech se stále drželo dost vody na důkladné promočení jakéhokoli člověka. Měl na sobě sice cestovní plášť s kápí, ale každé namočení znamenalo pozdější potřebu ohně a tedy spotřebu energie navíc.

Mezi kmeny se zablesklo něco světlého. Přes větve ani nepoznal, jaká část dne vlastně je, ale nastupující hlad a jeho vnitřní hodiny říkaly, že se blíží večer.

Cesta se začala svažovat a Telminger sestupoval do údolí. Napadlo ho, že v takových končinách bývají zastrčené vesničky či osady. Ty znamenaly civilizaci. Když s jiskrou nadšení přidal do kroku, uklouzl na kameni a současně se jílcem krátkého meče zarazil  o větev. Jen reflexem zachytil jiný výběžek stromu a vyhnul se pádu.

Seškrábl z jezdecké boty kluzké listy a pokračoval v cestě.

Po pár zatáčkách stromy opravdu lehce prořídly a Telminger spatřil několik chalup. Z pár komínů se kouřilo. To bylo dobré znamení.

Přišel na náměstí, kde se setkal jen s několika zvědavými pohledy. Protože na sobě měl stále kápí, viděl jen přes sebe, takže jich klidně mohlo být víc.

Rozhlédl se po domech a padl pohledem na něco, co vypadalo jako hostinec. Aspoň podle velikosti i halasu, který odtud vycházel. Když vstoupil, setrval pár vteřin na prahu a pozoroval okolí. Ale byla tu klasická směska jako v každé jiné hospodě, nic nebezpečného.  Rozhodně ne na první pohled.

Když se posadil se ke stolu, z davu amorfních siluet se za moment vyloupla plnoštíhlá hostinská. Objednal si pivo a chléb, pak ještě ukázal na ohniště s otáčejícím se masem, hostinská s úsměvem přikývla.

Vzápětí mu na dřevěném tácu vše přinesla a odehrálo se obvyklé kolečko zjišťovací konverzace.

„Pán je zdaleka?“

Telminger pokrčil rameny: „Byl jsem vyslán do Mourna, ale asi jsem někde špatně odbočil. Tenhle les mi byl doporučen jako zkratka.“

Hostinská s pochopením přikývla: „To se stává. Oni vám neřekli o rozcestí, co? Právě ta cesta, která vypadá, že vede zpátky, se za chvilku stáčí kolem skály a vede pak dopředu, “ mávla rukou, „nejste první ani poslední. Můžete tu přenocovat a ráno se vydat na cestu. Za vesnicí je kus lesa, tím projdete a dorazíte k jezeru. Vedle něj je stráň, po které se dá vyšplhat nahoru. A nad ní se napojíte na tu cestu.“

Telminger přikývl: „Děkuji za radu, to se hodí…“ zakuckal se. Zaskočil mu kus masa v hrdle. Hostinská zachovala duchapřítomnost a silně ho udeřila do zad. Když slyšela pravidelný dech a odkašlávání, nabídla mu trochu vody, což bojomág s povděkem přijal.

Nesnědl ani pár soust a přistál před ním dřevěný kalich s čirou tekutinou, jejíž hladina se leskla ve světle loučí.

S nadšením naklonil pohár k ústům, ale pak se zarazil. Poválel vodu v ústech, ale spolkl ji s lehkým odporem. Nechutnala zle. Upřímně, nechutnala skoro nijak. Pil velmi dlouho skoro jen vodu a poznal už desítky příchutí. Z řek i jezer různých oblastí celé dimenze. Ale takhle voda, ta chutnala…prázdně. Jako by se z ní vytratil všechen život, jako by v ní nebylo vůbec nic, co by mělo člověka osvěžit a zahnat žízeň.

Odsunul kalich stranou zrovna v momentě, kdy ho opět míjela hostinská. Jejich pohled padl na zlomek vteřiny na pohár a pak se jejich oči setkaly. Možná se mu to zdálo, ale viděl v nich jakousi nevoli.

Dojedl večeři a zeptal se na baru na nocleh. Poslali ho do patra a vybrali od něj pár mincí dopředu. Pokoj byl jednoduchý, za pootevřeným oknem byl slyšet halas vesnice, která si ještě nějakou dobu bude užívat večerní život, než se její obyvatelé vydají na kutě. Když se převlékl, trochu umyl a s hlavou na polštáři upíral oči do stropu, uvědomil si divnou věc.

Možná to byl jen jeho osobní dojem způsobený hojným cestováním, ale měl pocit, že všechny zvuky, které sem šly zvenku, se opakují v jakémsi málo patrném a přesto přítomném vzorci. Jako kdyby někdo zaznamenal konverzaci a asi po hodině ji pustil znova. Znělo to naprosto přirozeně, pokud jste neposlouchali moc dlouho na jednom místě, ale když jste se delší dobu soustředili právě na jeden bod, nemohli jste se ubránit dojmu opakování.

Zaplašil tuto myšlenku někam do pozadí a zanedlouho spokojeně usnul.

 

Procitl před svítáním, oblékl se a ulevil si na dvorku.

Protože se nechtěl zbytečně vypravovat do neznáma, rozhodl se, že doporučenou stezku ještě blíže prozkoumá, než se po ní vydá.

Když vycházel z hostince, vesnice se zvolna probouzela. Potkal několik osob v pláštích a kutnách, které se vydávaly za prvním denním posláním, ale nevěnovaly mu pozornost. Je otázkou, jestli si ho vůbec všimli a jestli vnímali, že je tu cizinec. Telminger obecně vzato vypadal dost nenápadně a oblečením zapadal prakticky do jakéhokoli města. Jako bojomágovi na volné noze se mu trocha nenápadnosti často hodila.

Prošel vsí i mezi těmi několika stromy a už ho spatřil. Jezero. Stromy po pár desítkách metrů končily a Telminger vyšel na travnatou planinu, na kterou těsně navazovala vodní plocha.

Nebylo rozlohou nijak závratné, spíše podlouhlé a připomínalo trochu stopu, kterou na stole zanechá zručně vylitý korbel piva. Tohle ovšem nemělo bílou pěnu, ale nehybnou hladinu jako deska skla, kterou někdo položil na zem.

Došel až na jeho kraj a rozhlédl se. Bylo tu naprosté ticho, neslyšel ani zpěv ptáků, ani žbluňkání žab nebo občasnou rybu, která by nad hladinou lapla po hmyzu. Nakonec i ten hmyz tu nějak chyběl. Dál se tím nezabýval a pátral očima po pěšině. Prudký sráz zarostlý kořeny, křovinami a zkroucenými stromy se nedal přehlédnout.

Když udělal několik kroků od hladiny jezera, zarazil se. Nic ho nebolelo, nic ho nepálilo, nikde nebylo jakékoli přímé ohrožení, ale jeho instinkt mu okamžitě sdělil, že tady je něco špatně. Udělal několik dalších kroků a pocit lehké stísněnosti pominul, jako když vyjdete po dlouhé době z vlhké úzké jeskyně na širokou pláň zalitou sluncem.

Otočil se k hladině a několik minut ji zaujatě pozoroval. Ani se nehla. Tasil svůj meč, napřáhl ho směrem k jezeru a otočil se kolem dokola. Nakreslil tak do vzduchu stříbrnou linku tenkou jako drátek, která v kruhu putovala s jeho tělem. Byla to základní detekce skryté magie. Účinná, dlouhodobá, pro cizího pozorovatele prakticky neviditelná, ale pro plný efekt potřebovala nějaký čas na sběr informací a vjemů. Meč vrátil do pochvy a pokračoval k zarostlé stráni.

Stromy byly zkroucené, ale překvapivě pevné. Nebyl problém se jich zachytit a celkem pohodlně šplhat do svahu. Mnohem namáhavější byl sklon terénu, protože tohle byl opravdu krpál.

Po několika desítkách kroků si Telmineger uvědomil, že pod podrážkami bot cítí vibrace. Jakoby kopec vrněl.

Ještě nějakou dobu se drápal do svahu, až skutečně stanul na široké lesní cestě. Dobrý, tak v tomhle nekecali. Otočil se a sedl si na okraj cesty.

Musel uznat, že výhled je tady perfektní. Dostal se vlastně docela vysoko, ale pořád viděl sklovitou hladinu jezera hluboko pod sebou a na druhé straně chatičky vesnice, v jejímž hostinci byl ubytován. Takhle shora to byl naprosto malebný pohled. Přesně takové prostředí, kam by se chtěl člověk uchýlit na stará kolena a nechat problémy velkého světa za sebou.

Zaplašil romantické snění a vydal se opatrně zpátky. Svah byl strmý a rozsekat se cestou dolů na kořenech bylo to poslední, co potřeboval.

Na travnaté loučce neodolal a šel se ještě jednou podívat na tu nehybnou hladinu. Sebral ze země kamínek a hodil ho do vody. Viděl vlnky, ale neslyšel skoro žádný zvuk. Opravdu to působilo, jako by voda všechno pohlcovala. Dřepl si a podíval se na jezero zblízka.

Tehdy si všiml, že jeho tenká detekční linie změnila barvu z kovově stříbrné na čistě černou a teď to z jeho pohledu vypadalo, že lesklá hladina vody je protnutá tenkou linií čisté tmy.

Něco tady bylo přítomno. Něco nenápadného, něco vrostlého do prostředí a něco, co tu bylo už hodně, hodně dlouho a skoro se neprojevovalo. Ale něco tu bylo a Telminger se rozhodl, že tomu aspoň zkusí přijít na kloub. Bylo celkem jedno, kdy se v Mournu objeví, klidně tady může pár dní zůstat.

 

„Vy jste tady pořád?“ zeptala se s úsměvem hostinská, když si Telminger objednal něco malého k jídlu. Snídani propásl a na oběd bylo ještě brzo. „Něco vás zdrželo? Našel jste tu cestu, co jsem vám říkala?“

Telminger přikývl a přijal chléb s máslem a čerstvým medem: „Ano ano, cestu jsem našel a z vrcholku toho svahu je krásný výhled na jezero.“

Při zmínce o jezeře se hostinská téměř zasnila: „Ano, naše jezero je krásné a tiché.“

„Možná až příliš tiché, mám pocit, že tam není slyšet vůbec nic.“ odtušil Telminger a hostinská jen něco zamumlala. „Mimochodem, všimla jste si, že v tom prudkém svahu něco hučí? Jako by tam tekla nějaká podzemní řeka nebo něco. Úplně mi to brnělo pod botama.“

Hostinská se na něj podívala a její oči byly naprosto chladné: „To je vyloučeno, nic takového tam není, to jezero je jediná voda, která tu kolem je. Bereme z něj pravidelně vodu, tak to musíme vědět.“

Její reakce Telmingera zarazila, ale než stihl jakkoli reagovat, byla s tácem na druhé straně lokálu a sbírala tam misku a krajíce chleba.

Zase ten pocit, jako by bylo něco špatně a on nevěděl co. Měl dojem, že se pořád kolem něčeho pohybuje, že na něco naráží, a když se vydá určitým směrem, to něco se brání. Protože tohle nebyla normální rozmluva.

Když stoupal do patra, padl mu zrak na korbel s vodou stojící na baru a vzpomněl si, jakou prázdnou chuť měla voda, kterou si dával včera k večeři. Chutná i z jezera stejně, nebo se s ní mezitím něco děje?

V pokoji rozbalil své tlumoky a pátral po něčem, co by se mu hodilo. Bohužel si s sebou vzal pomůcky pro zcela jiný druh ohrožení a teď mu byly k ničemu. Bude si muset vystačit s vlastní magií a mečem.

Vydal se opět k jezeru.

Bylo stejně tiché jako předtím. Několikrát si zase zkusil přejít sem a tam a opět si toho všiml. K jezeru se šlo jednoduše, ale když se chtěl vzdálit, jako by byl okolní vzduch hustší a trochu mu v tom bránil. Nebylo to poznat, pokud se na to člověk opravdu nesoustředil delší dobu.

Opět se sehnul k hladině a dotkl se jí prstem. Než mu kůži zaplavil normální chlad vody, měl pocit, že ho něco kouslo. Jako když se ve tmě dotknete něčeho kovového a zamrazí vás. Trochu zaráchal ve vodě rukou, ale vyznělo to stejně tlumeně jako onen vhozený kamínek.

Nabral pár kapek vody do dlaně a smočil v ní jazyk.

Stejně prázdná jako včera večer. Opravdu, jako by v ní nebyl žádný život, jako by to ani nebyla voda, jen něco pustého, co se tváří jako tekutina a chutná po studeném kovu.

„Tak jak vám chutná?“ ozval se za ním zpěvavý hlas.

Telminger se otočil a spatřil mladou dívku s dřevěným vědrem, která přicházela směrem od vesnice.

„Chutná…zajímavě,“ Telminger marně hledal jiný výraz a nechtěl dívku vyplašit svými domněnkami. Potřeboval informace a musel tedy hrát podle místních pravidel.

Dívka se na něj usmála a ponořila vědro pod hladinu. Telminger jí nabídl svou pomoc, ale byl zdvořile, přesto rázně odmítnut s tím, že si poradí sama. Pokrčil rameny a dál sledoval sklovitou plochu, zatímco za ním utichalo šustění kroků.

 

Po pár minutách průzkumu mu došlo, že tady asi nic jiného nevymyslí a vrátil se do hostince. Když přecházel náves, zastavil se a jen tak pozoroval cvrkot kolem. Slyšel třískání kovu o kov, jak se kovář lopotil s několika pluhy a podkovami. Slyšel hlahol prodejců a občasný ženský smích, když s nimi chlapi laškovali.

Pak si uvědomil, že tady něco chybí. Rozhlížel se kolem sebe, ale v té mozaice něco scházelo…

Děti…

Jeho oči se rozšířily naprosto jasným poznáním a zděšením zároveň. Několikrát prošel celou vesnici, ale jeho prvotní dojem byl správný. Nikde žádné dětské švitoření, žádné prohánějící se malé postavičky, které hrály mezi dospělými svoje hry a vesele štěbetaly. Nikde žádné světlé lokny, které by doplňovaly růžovou tvářičku s modrýma očima.

Ve vesnici byli pouze dospělí, starci a odrostli, ale ani jeden capart.

Co se tady sakra děje? zeptal se v duchu sám sebe a jeho odhodlání přijít podivnému místu na kloub ještě zesílilo.

Jen co se otočil, vrazil do prsou někomu hodně statnému.

„Dávejte sakra pozor!“ ozval se nevrlý hlas a Telminger se musel trochu zaklonit, aby spatřil celou tvář s mohutnými kníry, nad kterými k němu shlížely nepříjemné oči člověka, který není zvyklý na odpor.

Ustoupil a kývl na omluvu. Hromotluk něco zabrblal a pokračoval v cestě.

Jak se klidným krokem vracel do hostince, narazil do někoho ještě čtyřikrát. Nikdo do něj nestrčil úmyslně, ale měl pocit, že těch lidí v nevhodných drahách pohybu najednou nějak přibylo. Normálně mu nedělal problém i komplikovaný pohyb v davu, ale tady jen se vyhnul jednomu, už strčil do dalšího.

Dokráčel do hospody a mnul si rameno, které bylo trefeno jedním polínkem a dvěma jinými rameny a jeho pohled se opět setkal s očima hostinské, která ho pro změnu probodla tím chladným pohledem.

Vtom se zarazil. Něco ho napadlo. Otočil se na podpatku a přišel k baru.

„Co byste rád?“ zeptala se odměřeně. Původní nadšení ze zákazníka bylo dávno fuč.

„Máte trochu vody?“ zeptal se s úsměvem.

Její tvář přešla plynule z chladné masky do úsměvu téměř zářného: „Ale určitě, není problém.“ Vzala z police korbel a nabrala mu ze sudu. Postavila korbel na bar a usmála se. „To je na účet podniku.“ dodala.

Čekal vstřícnost, nicméně tohle potvrdilo jeho obavy i domněnky a cokoli se tu dělo, teď se to trochu prozradilo.

Dodal si odvahy a pořádně si loknul.

Svět se na pár momentů zastavil. Telminger ucítil jakousi tichou vrstvu pod realitou, jako kdyby se díval na okolí skrze kus čirého ledu. A na pár vteřin ucítil všechny lidi ve vesnici, stejně jako oni ucítili podle všeho jeho. Nad nimi svítilo jezero jako ornament masy, jako vládce skupiny, který nic nedělá sám, ale pracuje skrze ty, kteří z něj berou tekutinu, která má dávat život.

Dopil korbel a vyrazil opět ven.

Během svižné cesty skrze vesnici se lidem moc do očí nedíval a podle očekávání do nikoho nevrazil. Pokud se setkal s něčím pohledem, viděl v něm jakési tiché přijetí. Jako by udělal něco, čím se stal trochu víc jedním z nich. Bylo to něco, co potěší každého člověka. Soustředil se na to, že je teď členem skupiny a systematicky zaháněl všechny myšlenky na to, že jezero je špatné, aby to okolí nevycítilo. Jeho vnitřní disciplína naštěstí nezklamala.

Tušil už, co se tady děje, ale o to více byl sledován.

Došel k jezeru beze jména a aspoň si namočil ruku až po loket. Třeba to posílí vypitou vodu a bude účinkovat na případné setkání s lidmi ze vsi.

Pak si všiml, že na protější straně na malém pahorku je jakási chatrč. Trochu ho to zarazilo, ale shora asi nebyla vidět vůbec a tady ho moc nenapadlo dívat se nahoru. Snad to půjde obejít po straně.

Šlo. Bylo to sice trochu brodění v rákosí, ale dostal se na druhý břeh a chaloupku, nebo spíš chýš, měl jak na dlani. Teprve zblízka si všiml, že je ohořelá. Muselo to být už před časem, protože ve vzduchu nebylo nic cítit. Nebo jezero nasávalo i pachy.

Jestli měly dveře někdy kliku nebo západku, byla dávno pryč. S vrznutím otevřel a nahlédl do malé světničky.

Pozůstatky stolu, nízkého lůžka a pár poliček na stěně. Opravdu chatrč tak maximálně pro osamělého rybáře, který je stejně většinu času u vody a sem jde jen na noc, když si chce odpočinout a udělat si jídlo. Dokonce i důlek na ohniště tu zůstal, ale kameny byly fuč. Pak si Telminger všiml, že z hlíny něco vyčuhuje.

Sklonil se a nahmatal kousek kůže. Nejdříve se bál za ni zabrat, ale kupodivu vypadala, že je v dobrém stavu. Zatáhl za ní a země kolem toho kousku začala praskat. Zabral trochu víc a vytáhl…svazek listů v koženém obalu. Zakopaný deník? Co se tady sakra stalo?

Rozhlédl se a vstal. Vykoukl ze dveří a namířeným mečem vyslal na cestičku k chatrči několik detekčních run. Kdyby někde přiběhl, bude mít aspoň pár vteřin k dobru.

Pak si sedl na pozůstatky lůžka a pustil se do zkoumání nálezu v koženém pouzdře.

Byl to opravdu deník, nebo spíš zápisy o pátrání. Ten, kdo tu žil, se jezerem podle všeho zabýval. Telminger procházel stránku za stránkou. Pisatel byl chytrý. Chtěl, aby jeho zápisky někdo nalezl v případě jeho smrti nebo zmizení, takže většina poznámek byla formou nákresů, písma tolik nebylo.

V tom jezeře něco bylo. Pohřbené pod hladinou a tiše spící nebo mrtvé. Lidé z osady brali vodu jen z jezera a ono je díky tomu nějak ovládalo. Voda byla jako droga. Neplodila život, ale vysávala ho a způsobovala poslušnost obyvatel, kteří byli svým způsobem zombie.

A pokud někdo projevil jen trochu nepřátelský úmysl nebo odmítl vodu, jezero se různými způsoby vzbouřilo a bránilo nebo útočilo. Bylo vlastně parazitem. Musím se podívat pod hladinu.

Deník vrátil pod zem, aby ho u něj nikdo nenašel. Věděl už dost. Opustil chatrč a vypravil se podél jezera tam, kde bylo širší a kulatější. Tam by mělo být také hlubší. Odložil si v rákosí a nechal si pouze meč a spodky. Trocha oceli s diamitovým prachem se může vždycky hodit.

Stál na prahu nepřirozeně klidné hladiny a zkoušel nohou teplotu. No nic, jiné cesty asi není.

Vstoupil do vody a vlnky, které způsobil, zanikaly velmi brzy. Pak se potopil…a tam je spatřil.

 

Na dně jezera ležela bílá těla. Spíše tělíčka. Nebyla to miminka po narození, ale děti ve věku čtyř až šesti let. V bílých rubášcích, s kamennou tváří a rukama sepjatýma na hrudi jako faraoni.

Telminger udělal několik temp a ponořil se hlouběji. Prostředí na něj nijak nereagovalo. Zatím. Když změnil pozici, všiml si, že dno vytváří tunel. Vypadalo to jako chřtán. Zužoval se a ubíhal někam do tmy.

Protože mu docházel vzduch, vynořil se a bleskově rozhlédl. Zatím nikde nikdo, ale tušil, že to nebude trvat věčně. Všudypřítomnost vody navíc způsobilo, že se mu začalo chtít močit.

Doplaval na břeh, vystoupil trochu po rákosí a ulevil si na sušší půdě, kde udržel rovnováhu. Vtom mu přišlo, jako by se trochu setmělo a z okolí se vytratila barva. A cítil, že se někdo blíží.

Pak mu to došlo. Čím více tady pil a ulevoval si, tím víc jeho tělo obsahovalo jen vodu z jezera. Takže pokud tu bude moc dlouho, může skončit plně v jeho moci bez ohledu na své schopnosti.

Na pár chvil pocítil dokonce nutkání vyrazit blížícímu se davu naproti a obejmout je. Ale už si prošel dost velkým počtem magických ohrožení a měl slušnou disciplínu. Což nic neměnilo na tom, že byl skoro nahý na nepřátelském území a obklopen osobami, jejichž postoj závisel na tom, jestli se bude chovat uctivě k vodě, kterou pijou. Debilní situace, blesklo mu hlavou. Musím najít jiný zdroj.

Pak uslyšel kroky. Z lesa pomalu vycházeli vesničané. Dívali se jeho směrem, ale asi ho nevnímali. Na tu vzdálenost to nebylo poznat. Tak jako tak se blížili k jezeru. Někteří jen s vědry nabrali vodu, jiní se ale vydali podél břehu. Nebylo znát, jestli jsou tu kvůli němu, nebo by přišli tak jako tak. Nehodlal ale nic riskovat, posbíral svoje věci a schoval se mezi stromy a křovím.

Vesničané se postupně rozestavěli kolem celého jezera. Někteří stáli ve vodě, ale to jim podle všeho nevadilo.

Mezi postavami se zablesklo něco bílého. Telminger zavřel oči a několik momentů se soustředil. Jeho zrak se odpoutal od těla a on tak viděl všechno zblízka.

Po lesní cestě přicházela mladá maminka a držela za ruku holčičku s kaštanovými vlasy a sklopeným pohledem. Ani jedna z nich neprojevovala jakoukoli emoci. Obě byly plně v moci jezera.

Telminger odolal krátkému pokušení vběhnout mezi tuhle smečku a bránit mladý život svým mečem. Pořád ale nevěděl, proti čemu stojí. Zápisky vysvětlovaly, jak to asi funguje, ale ne co všechno voda s lidmi děla. Ano, i kdyby ho zabili, on sám se asi vrátí, ale pak už ho tady poznají.

Holčička vstoupila do vody, její matka jí pustila a sama se postavila na břeh.

Dítě postupovalo mělkou vodou, která se jí málokdy dostala výše než do pasu. Celkem bez obtíží došla až k hlavnímu jezeru a začala se nořit. Naprosto bez hlesu sešla pod hladinu, jako by sestupovala po schodech. Ani nezavřela oči a ani se neobjevily bublinky jejího dechu.

Vesničané ještě nějakou dobu pozorovali hladinu, opět nehybnou jako sklo. Pak se beze slova začali vracet do osady.

 

Bojomág počkal, až se okolí vylidní, nechal si opět akorát meč na zádech a zase se ponořil.

Prostor pod hladinou lehce světélkoval, jako by tu sem tam hořela svíce. Nebylo to nic moc, ale na orientaci to stačilo.

Ale ať dělal, co chtěl, holčičku nenašel. Přestože ji viděl jen před několika minutami, všechny malé holčičky vypadaly tady dole úplně stejně.

Podivná světýlka osvětlovala trochu i ten tunel, kterého si dříve všiml, Telminger se natočil hlavou jeho směrem a na moment se vynořil.

Před sebou viděl svah, po kterém ráno šplhal na cestu. Takže pokud drží směr, tak vede k tomu hučení. No za zkoušku nic nedám. Sáhl si na jílec meče a chvíli se soustředil. Kolem jeho hlavy se objevila lehká mlha, která se začala usazovat, až vytvořila jakousi kouli. Až mu dojde dech, může se z ní občas nadechnout. Nebylo to plnohodnotné vodní dýchání, ale ve spěchu to nejlepší, které zvládl.

Pak se zase potopil a vyrazil do tmy.

Byl to nakonec vlastně jen takový oblouk, který se lehce svažoval a pak stoupal nahoru. Telminger se nechal vynést a vynořil se někde v chladné tmě. Neviděl sice ani na krok, ale slyšel jasné hučení proudící vody. Trochu kolem sebe zašátral a nahmatal kus proudem omleté skály.

Tasil meč a několikrát s ním mávl, až se čepel rozsvítila matným bílým světlem.

Tak přece voda. uvědomil si okamžitě. Těsně vedle jezírka bylo další kamenné koryto, kterým proudila řeka, nebo spíše mohutnější potok. Vyvěral ze skály a po pár metrech se do ní zase vracel. Byla to taková uzavřená křižovatka dvou vodních zdrojů. Telminger si uvědomil, že jedna část tohohle podzemního toku musí být přímo nad výběžkem jezera.

Kdyby se to povedlo napojit, možná by to narušilo její. Kdyby se to jezero naředilo … díky tomuto myšlenkovému pochodu si uvědomil jinou věc. Přehoupl se přes okraj bazénku a ponořil se do svižného proudu. Byl sice ledový, ale Telminger se nezapomněl důkladně napít.

Pak udělal v ledové vodě několik dalších kroků a zkoumal rukama místo, které bylo podle jeho odhadu přímo nad jezerem. Byla to hladká stěna a nemohla být moc silná. Mít trochu času a pořádné kladivo, dalo by se to normálně rozmlátit. Ale kameni nerozuměl a bylo možné, že by to nadělalo mnohem větší paseku. Posunul ruce ještě kousek dál a díky tomu, že byl trochu zarážkou v proudu, několik vln tekoucí vody přepadlo do nehybného bazénku.

Telminger ukončil svou inspekci terénu a přeskočil zpátky.

Nehybná vody byla kupodivu teplejší. Obnovil svou mlžnou dýchací helmu a vydal se zpátky.

 

Když vyplaval uprostřed jezera, hořely kolem něj pochodně. Všude na břehu byli lidé z osady a dívali se na něj. Vynořil se uprostřed kruhu, protože stáli i tam, kde voda nebyla tak hluboká.

„Vy jste si pane myslel, že se před námi schováte?“ zeptala se mladá žena, kterou dopoledne viděl se džberem u vody.

„Jezero nám řeklo, že se tu potulujete,“ řekl nějaký muž, podle siluety asi ten hromotluk, se kterým se tuhle srazil.

„Tohle jezero je zlo. Copak to nevidíte? Obětujete mu vaše děti, pijete vodu jen z něj a nemůžete s tím přestat, je to jako droga. Vy snad ani nežijete,“ zařval Telminger a cítil přicházející paniku.

„Ale naopak,“ ozval se pobavený hlas.

Pochodně ozářily vousatého muže v kutně, který se jen vědoucně usmál.

„My právě žijeme. Bez nemocí, bez zlomených nohou, bez bolestí a chorob, které sužují okolní města na Tamaralu. Uchýlili jsme se sem do lesa právě proto, že sem nikdo nezabloudí po celé roky. A těch několik poutníků pošleme na správnou cestu.“

„Nebo se taky napijou téhle mrtvé vody a zůstanou tu,“ odsekl Telminger.

Muž kývl hlavou: „I takové případy se staly, ale bylo jich jen několik. Žijeme tu spokojeně už několik generací.“

„Ale já jsem ve vesnici žádné děti neviděl. Jen dneska tuhle malou holčičku, která se ponořila.“

„A to, že jste tu zrovna v jeden den a jednu hodinu neviděl žádné děti, to něco znamená?“

Telminger chtěl něco namítnout, ale starcova otázka byla naprosto logická.

Že bych si to celé špatně vyložil? Že by to jezero akorát léčilo a udržovalo je při životě bez obtíží?

„Ale co ta těla na dně? Viděl jsem tam určitě deset dětských těl. Spí nebo jsou mrtvé?“

Stařec pokrčil rameny: „To se přesně neví, ale jezero si o ně řeklo. A naše ženy jsou dost plodné na to, abychom jednou za čas mohly nějaké dítko na nějakou dobu postrádat.“

„Takže nejsou mrtvé? Jezero s nimi něco dělá?“

„To přesně nevíme, ale my té vodě na rozdíl od vás věříme. Děti v ní stráví nějaký čas a pak se k nám vrátí. Netrpí běžnými nemocemi, mají pevnější kosti a obecně mi přijdou tak nějak silnější a odolnější. Tak se k nám přidejte a nechte problémy tohoto světa stranou.“ Vousatý muž natáhl s úsměvem ruku Telmingerovým směrem.

„Možná vás to, pane, překvapí, ale já takhle žít nechci. To, co říkáte, dává možná smysl, ale mě čekají také jinde.“

Vousatý muž si dlouze povzdechl: „V tom případě nám nedáváte bohužel jinou možnost, než se vás zbavit. Asi budete přísahat, že tady o tom místě nikomu neřeknete, ale upřímně, kdo vám to má věřit, že?“

Bojomág se opět nadechl a než kdokoli cokoli udělal, zmizel pod hladinou. Sice to neviděl, ale pár lidí se vrhlo za ním.

Telminger uháněl tunelem a za ním se vyrojily vzduchové bublinky od čtyř statných chlapů.

Vynořil se v bazénku, který už nebyl tak nehybný jako předtím a okamžitě si přelezl do druhého proudu. Za ním se vynořilo několik rukou. Pak čtyři hlavy najednou jak kuželky. Chlapi se na chvíli zarazili, protože nic neviděli a neznali terén.

Telminger rozsvítil meč ne proto, že na sebe chtěl upozornit, ale protože se zrakem na tom byl stejně. Hlavy se k němu stočily a viděl čtyři páry naprosto nenávistných očí. Chlapi neměli zbraně, ale dohromady by s ním neměli nejmenší problém.

Jakmile ho zahlédli, vrhli se za ním jako smečka vlků na lovu.

Jen co vstoupili do tekoucí vody, stalo se postupně několik věcí.

Za prvé dva z nich ztratili na vodou vyhlazeném dně rovnováhu a švihli sebou. I zbytek výsadku měl co dělat, aby se udržel.

Ledová voda podzemního potoka se tříštila o jejich těla a vyrušovala vládu jezera. Díky tomu se po sobě občas podívali stylem Co tady k čertu dělám a kde to vlastně jsem?

Telminger se brodil dál a dál ledovým korytem směrem ke stěně. Vydali se za ním, ale z jejich pohybu se ztrácela jistota. Jakoby chvilkami nevěděli, proč ho vlastně prohánějí.

Jeden z nich ztratil balanc, a jak šmátral kolem sebe, zachytil se kamenného výčnělku, který se pod jeho vahou ulomil. Použil ho jako hůl a opět postupoval za Telmingerem. Ten odhadoval své šance.

Jestli ho ten chlap šikovně majzne, bude to problém. Meč proti kameni, nic moc. Ale praštit tím šutrem šikovně do té stěny…

Chlap s kamenem v ruce došel k Telmingerovi a začal se ohánět, i když něco z toho patřilo spíše jeho snaze udržet se na nohou. Pak se kus skály trefil plnou silou do můstku pod nohama pěti zápasících mužů a ozvalo se puknutí, které naplnilo celý prostor.

Jestli byli předtím trochu zmateni díky odlivu jezerní moci, teď to byla čistá panika. Jakoby procitli po hodně dlouhém flámu někde úplně jinde, než usnuli. Možná ani nevěděli, kdo a kde původně byli. Čertví, co všechno to jezero s lidskou myslí dělalo.

Další praskot, jako když se trhá země.

Přesně tak to bylo…

 

Telminger ucítil pod nohama praskliny v kameni. Ztratil rovnováhu a padl zády do vody. Na něco narazil a to něco ho prudce hodilo proti jeho pronásledovatelům.

Okolí se stalo vírem vody, praskání kamene a dunění. Pak se kámen a voda setkaly a udeřily do hladké stěny.

 

Hučení bylo slyšet i venku, ale kruh vesničanů mu nevěnoval pozornost a dál hleděl tiše na hladinu, dokud jim nad hlavami nepukla skála a řeka nezačala jako půvabný vodopád proudit do jejich jezera. Každému se ještě dostalo celkem vydatné spršky. Pánové spadli do jezera jako při hromadném seskoku. Otřesení a zmatení.

 

Svítalo.

Voda v jezeře trochu stoupla, ale ne tak, aby zaplavila vesnici. Osadníci se probouzeli jako z podivného snu a jakmile se smíchala jezerní a říční voda, začal se do oblasti po drobných krocích vracet i život.

Ptáci štěbetali a vodoměrky a další vodní havěť dělali na jezerní hladině cestičky z vlnek.

Bylo na Telmingerovi, aby jim osvětlil jejich situaci, nebo aspoň jeho verzi, jak ji během onoho jednoho dne stihl pochopit.

Společně s kovářem, pekařem a hostinským uvolnili tunel v jeskyni, takže voda plynula oběma směry a toky se ustálily. Ale krásný vodopád prosvětlený denním sluncem nad jezerem zůstal a vytvořil nádherné malebné zákoutí, ve kterém se začalo skoro ihned cachtat několik mladíků i slečen.

 

A když začal Telminger šplhat do svahu, aby se napojil na původně plánovanou lesní cestu, naskytl se mu krásný pohled.

Pohled na malé andílky, kteří se probudili a malátně se vraceli ke svým rodičům. Zatím děti vypadaly stále jako přízraky, ale i do jejich tváří se po kouskách vrátí barva života.

Keď sa lesy a háje stávajú nebezpečné životu…

27. Listopad 2019 - 5:22

Každé mesto má svoje temné miesta, ktorým sa treba vyhnúť, ľudí, ktorí budia hnus či hrôzu, a príbehy, ktoré sa len šepkajú, pretože sú také strašné. Černý Kostelec nie je výnimkou. Už roky sa v ňom dejú veci, o ktorých je lepšie nevedieť. Záhadné zmiznutia, úmrtia či samovraždy. Nikto nič nevie, a predsa všetci tušia, že za to môže kus mestskej zelene, ktorý sa honosne volá Háj. Jeho Ochrancovia sa držia len jedného pravidla. Buď si s nami alebo si proti nám. Petr Boček a jeho Mízožravci vám prezradia viac.

Detstvo, hry a dospelácka realita

Martin sa po rokoch života v Prahe vracia domov, do Černého Kostelce. Je to malé mestečko s množstvom starých domov, socialistickým sídliskom, no najmä Hájom. Tento kúsok zelene má v meste dôležité postavenie a svojich vlastných Ochrancov. Martin prichádza iba na niekoľko dní. Musí do rodinnej hrobky uložiť urnu s popolom nedávno zomrelej babičky a predať byt, na ktorý nemá zrovna veselé spomienky. Žili v ňom so starkou po tragickej smrti jeho otca a je plný vecí pripomínajúcich mu útržky dospievania. To bolo späté s Přemkom a Kateřinou. K súrodencom Martina viaže silné puto aj podobný osud. Vyrastali hlavne v spustnutej záhrade ich deda, ktorá aj po desaťročiach v Martinovi prebúdza príjemné pocity. Preto je logické, že týchto dvoch vyhľadá. Rozprávajú si o svojich životoch a oprašujú staré, dávno zabudnuté historky. Súvisia predovšetkým s predsedom Ochránců Háje Erichom Krombholzom a s jeho nohsledmi, partiou deciek, ktorí im neskutočne znepríjemňovali život. Neveselé spomínanie, aj svoje momentálne rozpoloženie, utápajú v litroch alkoholu. Pri tom im postupne dochádza, že opätovné miznutia ľudí v Kostelci a veci, ktoré prežili v minulosti, spolu súvisia. Martin s Přemkom od istého okamihu začínajú naberať rovnaký smer, akým sa uberali ich otcovia. Skončia tak isto?

Peklo je farby zelenej

Najkrajšie chvíle prežil Martin, Přemek a Kateřina vo svojom kráľovstve v zarastenej záhrade. Tam, v zajatí detských hier a fantázie, v ktorej sa rozpadnuté šopy menili na hrady, boli v bezpečí. Za bránou však číhal nebezpečný svet v ktorom im mizli spolužiaci. Keď sa náhodou z novu objavilo to, čo z nich zostalo, ožíval v meste strach a klebety.

História sa však opakuje a Martin chce zistiť, čo sa to vlastne už celé roky v Kostelci deje. Indícii je málo. Pomôžu mu reči dementného dôchodcu? A čo Přemkov zážitok zo schôdze Ochránců Háje? Trojici začína byť jasné, že bude treba vytiahnuť na svetlo sveta a oprášiť tie najtajnejšie príhody. Je nutné pozrieť sa na to, čo zažili v detstve, dospelými očami.

Lebo niekde tam, hlboko v podvedomí, sa pod nánosmi prachu a pavučín krčí pravda. Je zahalená zeleným oparom a má oči hlavného Ochrancu Háje Ericha Krombholza. Chcú ju ale spoznať? Nie vždy totiž oslobodzuje. Pravda môže občas človeka zničiť, inokedy sa za takéto poznanie platí životom. A niekedy stojí mnoho životov.

Hororová minulosť a možno aj budúcnosť

Mízožravci sú skvelým románom. Nenájdete v ňom obyčajné, jednoduché zlo v podobe jediného zlosyna. Občas je potrebné bojovať s celým mestom, či svetom. V tomto príbehu ide hlavne o celkovú atmosféru, ktorá sa buduje postupne, ako po sebe nasledujú ďalšie udalosti či nečakané vysvetlenia a napĺňajú dej napätím a strachom. Znenazdania vás obklopí nenávisť Ochránců Háje, a vy sa budete zmietať ako červík na háčiku rybára. Môžete vyhrať nad ľuďmi, ktorí majú moc, postavenie a za sebou takmer celé mesto? Vraví sa, že nie je rozumné dráždiť hada bosou nohou. Nemuseli by ste to prežiť.

S pribúdajúcimi stránkami sa vnoríte do záhad minulosti. Tá sa po dlhých rokoch vrátila jak bumerang, aby vrazila do našich hrdinov z celej sily, keďže oni na ten návrat neboli pripravení ani náhodou. Prežité hrôzy, pocit ohrozenia a nové náhle úmrtia Martina, Přemka a Kateřinu pohltia a vrátia do rokov, na ktoré sa snažili zabudnúť. Nezostáva im nič iné, len pomaly rozmotávať nitky, hľadať nové dôkazy medzi starými zážitkami a snažiť sa nestretnúť nikoho, kto patrí k tým agresívnym zeleným hajzlíkom.

Spolu s hrdinami sa túlate celú večnosť v podzemí v hlbokej tme, len za šumu pretekajúcej riečky Kamenice. Tápete a zmierujete sa s tým, že sa z chodieb plných bahna, do ktorého chvíľami zapadáte až po lýtka, viac nevymotáte. Osamelí, iba s hlasmi v hlave, ktoré počuť nechcete. A tie vás pomaly, ale isto, privádzajú do šialenstva.

Udalosti sa rozbiehajú pomaličky, no neskôr naberú rýchlosť a valia sa bleskovým tempom nezadržateľne vpred. Na niektoré drobnosti zabudnete, no o pár strán sa vám vynoria z pamäte, aby zapadli na určené miesto v skladačke záhad. Súčasnosť sa strieda s minulosťou, no do cieľovej rovinky vkráčajú spoločne. Bude to víťazstvo alebo prehra? To ešte nikto netuší.

Skutočné neskutočnosti s vôňou sena a buchiet.

Černý Kostelec je mestečko v ktorom sme vyrastali. So všetkými tými starými domami v ktorých sme sa hrávali, zatuchnutými pivnicami plnými nepotrebne potrebných vecí, ktoré bolo treba vyhrabať na svetlo sveta. Opäť prežívame detské priateľstvá, prvé lásky, boje či rodičovské tresty. Pretože napriek tomu, že Mízožravci sú horor plný zla a smrti, dokážu v nás prebudiť niečo naozaj nečakané. Tie najkrajšie spomienky…

Nakoniec aj tak musí prísť nevyhnutné varovanie. Snažte sa neocitnúť v lese, parku, či na ulici osamote. Mohlo by sa totiž stať, že by o pár týždňov našli vaše telo plávať v Kamenici, medzi splaškami z kosteleckej nemocnice. Lebo nikdy neviete, či práve teraz vo vašom okolí neobchádzajú ctitelia starobylého kultu a nehľadajú novú ľudskú obeť pre svoj strom…

Petr Boček: Mízožravci

Vydal: Golden Dog, 2019

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 294

Cena: 249 Kč

Pevnost 12/2019: Tipy jak si zpříjemnit poslední měsíc v roce

26. Listopad 2019 - 8:59

Řezník z Blavikenu

Prosincová Pevnost se nese ve znamení dvou velkých fenoménů – Zaklínače a Star Wars: Vzestup Skywalkera. Jakub Merc vás provede přehlednou filmovou historií Hvězdných válek od původní trilogie, přes tři prequelové díly až po nové snímky, které do svých chamtivých rukou převzal Disney. A samozřejmě nechybí ani zmínka o tom, na co se mohou diváci v nových Hvězdných válkách s podtitulem Vzestup Skywalkera těšit. Daniel Storch se poté zaměřil na v našich končinách velmi oblíbeného Zaklínače, jelikož v prosinci představí Netflix své seriálové zpracování příběhů o zabijákovi monster Geraltovi, čarodějce Yennefer a jejich „adoptované“ dceři Ciri. V článku se mimo jiné dozvíte, jak to s tímhle seriálovým zpracováním vlastně začalo a co lze asi tak od první série čekat.

Do kin se v prosinci také chystá Jumanji: Další level, které si na paškál vzala Vendula Kreplová. Tato redaktorka to bere všechno pěkně od začátku! Nechybí tedy informace o původním filmu s Robinem Williamsem a pokračování z roku 2017 s Dwaynem „Rockem“ Johsonem, Jackem Blackem, Kevinem Hartem a Karen Gillanovou. Pokud jste náhodou ani jeden ze zmíněných snímků neviděli, tak mi můžete věřit, že tenhle článek vás nabudí tak, že si Jumanji budete prostě chtít pustit!

A co by to bylo za Pevnost, kdyby chyběly filmové recenze? Tentokrát i můžete přečíst hodnocení Terminátora: Temný osud. A zdá se, že dle slov Jiřího Pavlovského nepatří Arnie a Linda do starého železa! Kateřina Stupková pro změnu vyrazila do nehostinných končin severských bohů. Díky ní zjistíte, že se ve Valhalle konečně blýská na pochmurné a temnější časy. Dále si můžete přečíst, jak dopadl horor Stáhni a zemřeš, hororový thriller Doktor spánek, animovaný Sněžný kluk nebo zombie komedie Zombieland 2: Rána jistoty.

Vikingové frčí

Jak se zdá, vikinské téma je vděčné a v současnosti stále frčí. Nevěříte? Pak vás třeba pevnostní redaktoři vyvedou z omylu! Viking Martin Bečvář si připravil textík o Posledním záblesku slunce od Guye Gavriela Kaye. Druhý severský válečník Michal Tesáček se soustředil na tak trochu jinou young adult od Joea Abercrombieho  Půl světa, v níž se inspirace Vikingy nezapře.

Máte rádi automechaničku Mercedes Thompsonovou od Patricie Briggsové? Pak by vás mohl zaujmout cyklus Psyové/měňavci z pera Nalini Singhové, o němž se rozepsala Monika Dvořáková, a dle jejích slov klíďo můžete začít čerstvě vydaným šestým dílem Ohnivý cejch. A určitě se nenechte zmást obálkami či názvy jednotlivých titulů, které by u někoho mohly evokovat harlekýnky nebo podřadnou červenou knihovnu!

Pokud preferuje příběhy z alternativní historie, pak určitě jukněte na Hladový národ od Venduly Brunhoferové. Ten si vzal na starost ostřílený recenzent Martin Bečvář.

Wojta Běhounek se zase přidal k poloorčí jednotce jezdící na hřbetech obřích kňourů, aby zjistil jaký je život Šedých bastardů Jonathana Frenche.

A protože do Pevnosti přispívají šikovní redaktoři s literárními ambicemi, tak se čas od času stane, že někdo z nich vydá knihu. Tentokrát se onou vyvolenou stala Michaela Merglová! Představení její prvotiny Píseň oceli dostal na starost Míla Linc, jenž ke svému článku jako bonus přidal rozhovor s touto fešnou českou nadějnou spisovatelkou.

Mezi recenzovanými tituly můžete déle najít Kulový blesk (Liou Cch’-sin), Město uprostřed noci (Charlie Jane Andersová), Proces změny (Martha Wells) a Vesmírné křižáky (Poul Anderson) – vše z žánru science fiction. Dále můžete narazit na Křížovou palbu (Štěpán Kopřiva), Houby z Yuggothu (Howard P. Lovercraft) nebo Divomor (Jessica Townsendová).

Modrá je dobrá

V komiksové rubrice čekají rovnou tři kousky od nejvyššího představitele Pevnosti – Martina Fajkuse. Tento matador se přidal k modrým obyvatelům Pandory, aby zjistil jak se to má s Avatarem s podtitulem Tsutejův příběh, který se dívá na události filmu z pohledu Tsu’teje. Dále nechybí druhé pokračování Žoldnéře: Tajemné formule od Vincenta Segrellese. A do třetice všeho dobrého je tady pokračování upírského komiksu Requiem: Upíří rytíř.

A aby se neřeklo, že se ostatní členové redakce flákají, můžete si díky nim přečíst o westernovém Sykesovi (Filip Gotfrid), čtvrtém dílu Doktora Strange (David P. Stefanovič), Kapitánovi Amerika: Hail Hydra (Jakub Zahradník) nebo třeba Gothamu Central: V rajonu šílenství (Jakub Zahradník).

Pojďte, pane, budeme si hrát!

Ve videoherní sekci tentokrát Karel Kališ s Jakubem Kovářem vyzkoušeli Gredfall, The Outer Worlds, ArmA 3: Contact a The Surge 2.

Jestli však dáváte přednost stolním hrám a chtěli jste si někdy zkusit život nějakého monstra, tak máte jedinečnou příležitost, jelikož Filip Gotfrid ozkoušel Děsnej krvák (Monster Slaghter). A jestli se mezi vámi najdou tací, kteří rádi trápí své mozkové buňky, pak se určitě podívejte na Ubongo 3D (Jakub Zahradník).

A jaká je prosincová lekce z dějepisu? Míla Linc připravil výlet do Anglie v období od 6. století do roku 1066 a Tomáš Bandžuch se podíval na zoubek Antonínu Čermákovi, který udělal politickou kariéru ve Spojených státech amerických v době prohibice.

Pevnost Plus obsahuje jako přílohu komiks o Amazonce ze stáje DC Comics – Wonder Woman 1: Znovuzrození.

A co si přečíst před spaním? Co třeba zkusit sci-fi povídku Alfreda Barsche Jen prach v ledovém vichru. Nebo snad raději fantasy? Tak v tom případě je přichystaná Právní praxe sedmnáctého věku od Zuzany Martínkové.

V prosincovém pestrém čísle si každý najde to své, takže neváhejte a vyrazte do stánku s novinami! Šup, šup ať už jste tam…

Emisar: budoucnost ve střípcích všedního dne

25. Listopad 2019 - 5:54

Pokud se řekne Japonsko, představíte si v souvislosti s literaturou nejspíš nějakou mangu, hentai nebo jinou šílenost. Nyní tu máme nefalšované postapo a dystopii v jednom japonské autorky Jóko Tawadové – a slovo šílenost, byť v nejpochvalnějším smyslu toho slova a se širokým úsměvem, je zcela na místě i v tomto případě!

Bude, nebude

Emisar vychází z klasického námětu. Japonsko je v nedaleké budoucnosti poničeno katastrofou, která má dopad na celou zemi. Byť není tato katastrofa nikde blíže specifikována, vede k tomu, že Japonsko se izoluje vůči ostatním státům a odmítá veškeré mimojaponské vlivy. To vede k potlačování cizích slov, redukci zeměpisných map a mnoha dalším jevům. Tawadová se nebojí být uštěpačná, glosuje s ironií, humorem i smutkem a především popouští uzdu své imaginaci a domýšlí věci do absolutních detailů.

I uspořádání společnosti se radikálně změnilo: staří lidé žijí dlouho, věk přes sto let není žádnou výjimkou; a právě tito senioři jsou motorem chřadnoucí společnosti. Mladí lidé jsou totiž „chcípáčci“, nedokáží sami téměř ani chodit, mají problémy najíst se, jakákoliv námaha, změna či rozrušení znamenají vážné zdravotní problémy.

Středbodem Emisara je stoletý zdaleka-ne-stařec Joširó, vitální muž pamatující si staré dobré časy, kdy vše bylo ještě normální. Ten má v péči svého pravnuka Mumeie (jehož jméno znamená v překladu Bezejmenný), mladíka, jehož zdraví j stejně bídné jako všech ostatních mladých lidí.

O to přece nejde…

Nastínili jsme si několik základních stavebních kamenů příběhu a nyní je čas vrátit se na samý počátek recenze. Vše, co bylo doposud napsáno, je v kontextu knihy poměrně nevýznamné! Nezapomněli jste? Emisar je z pera japonské autorky, a tím pádem absolutně nekoresponduje s pojetím postapa jak ho stereotypně chápe evropský čtenář.

Výše popsané skutečnosti si totiž čtenář musí pracně vydestilovat. Jóko Tawadová totiž neservíruje čtenáři ucelenou příběhovou linku, ale malé střípky každodenního života, drobné epizodky poskládané vedle sebe a propojené pouze kontextem s dalšími drobnými epizodami. Tento vypravěčský postup je naprosto neotřelý a díky tomu si Emisara buď rychle zamilujete nebo ho naopak zavrhnete.

Chytlavost tohoto příběhu spočívá v tom, že se nebojí proprat téměř nic, co k životu patří, a je v něm vše, co čtenářovo srdce žádá. Občas se díváte pohledem dospělého, který teskní po starých časech, vzpomíná na minulost, upíná se k budoucnosti, zažívá lásku i hořké zklamání, přemýšlí o svém pravnukovi se snahou udělat mu radost a ozvláštnit život… Dobře, uznávám, v tomto podání to nevyzní tak dechberoucně jak je naservírováno v knize, ale vězte, že Tawadová se nebojí přidat pořádnou dávku patosu, poetiky, emocí, ale i ironie, sarkasmu, skepse a světabolu. Emisar během čtení předává spoustu drobných poselství; nečte se snadno a občas budete mít problém zachytit myšlenkovou propojenost jednotlivých výjevů, ale pokud se nebudete bát, máte šanci objevit část geniality, která je evropským žánrovým klasikám žánru zcela upřena.

Na druhé straně sledujeme věci i z pohledu Mumeie – mladý, nezkažený a životem nedotčený chlapec přemýšlí o věcech jinak, vrhá se do života s nadšením, aby ho srážely jeho fyzické limity, snaží se roztáhnout křídla a vyletět nad šedou mlhu každodenní reality s touhou objevovat…

Jeden příklad za všechny: nebudete věřit, kolik věcí člověku prolétne hlavou během obyčejného krájení pomeranče.  Autorka nabízí hořkodsladkou poetiku plnou vzletných přirovnání, nádherného barvitého jazyka plného popisů na hranici básně a přitom je to pořád jen malá část naprosto běžného života se všemi důsledky a příčinami.

Za hranicí všednosti

Budu se opakovat, ale ducha téhle knihy je proklatě těžké vystihnout. Emisar je velmi nesourodou spletí myšlenek, mezi kterými musíte lovit a pátrat. Najít ty pravé perly, výpovědi, poselství stejně jako nahořklý humor či úsměvnou ironii však není nikterak těžké. Autorka se nesnaží je skrývat – ba naopak, vypráví a nechává své vyprávění ve čtenáři znít. Jde jen o to do jakého místa čtenářovy duše se který střípek trefí a jaký tón z ní vyloudí. Ale věřte, že Emisar vaše nitro rozezní, protože i když pojednává o Japonsku, většina popisovaných věcí se dotýká nebo každodenně děje i vám.

Velký podíl na úžasnosti téhle knížky má i úžasný překlad z japonštiny od Kláry Macúchové. Přeložit všechny ty vzletné obraty, slovní hříčky a vtípky i vysvětlování přepisu cizích slov do foneticky podobně znějících japonských znaků – klobouk dolů.

Emisar je zvláštní knihou. Na sto dvaceti stranách skrývá silnou výpověď o mezigeneračních vztazích, ekologii, izolaci i budoucnosti stejně jako mnoho témat k zamyšlení, to vše podáno se směsí naprosté vážnosti i ironického humoru. Roztříštěný příběh, který si musíte poskládat dohromady sami, vás s přibývajícími stránkami bude okouzlovat čím dál více. Japonská podivnost, kterou slupnete jako malinu. Šílenost, která vás dokonale rozebere a bude vám strašit v hlavě hodně dlouhou dobu. A podobných příměrů by se jistě dalo najít mnohem, mnohem více!

Jóko Tawadová: Emisar

Vydal: dybbuk, 2019

Překlad: Klára Macúchová

Počet stran: 128

Cena: 223 Kč

Velký rozhovor s Leošem Kyšou a Borisem Hokrem nejen o antologii Ve stínu magie – Část druhá

24. Listopad 2019 - 5:59

Takže jste nečekaně udělali díru do světa… Jak dlouho trvalo dokopat se k další společné antologii?

Boris: Asi pět vteřin.

Leoš: Možná šest.

A vymyslet téma?

Leoš: Tři.

Boris: Zavrhli jsme Ve stínu srpu a kladiva, a apokalypsa je po komunismu přirozená volba

Říká se, že druhá knížka bývá nejtěžší – nadšení opadne a člověk má v hlavě, že musí překonat nastavenou laťku. Jak jste to měli vy?

Boris: Já byl většinu toho roku opilej. Ale myslím, že jsem zažíval i prchavý okamžiky štěstí, když třeba Péťa Schink brečel.

Leoš: Druhá knížka byla v mnoha ohledech naopak jednodušší. Měli jsme za sebou úspěch a motivované autory včetně nových, kteří s námi chtěli jít do dalšího dobrodružství. A také jsme rozbrečeli Schinka, to prostě chceš.

Momentka z besedy na Světě knihy

Co jste mu provedli, chuligáni?

Leoš: Ja nic, to Boris!

Boris: Já mám Péťu rád. Nejvíc zraňujeme ty, který milujeme. V podstatě to toho kocoura naspeedovanýho jenom posílí. Teď je tak silnej, že už dva roky nic nenapsal. Nepotřebuje to.

A teď asi to nejdůležitější: co dělá spisovatel, asi čtenáři zhruba tuší, ale co vlastně dělá takový editor?

Boris: Žije svůj sen a co nejvíc ho kurví autorům!

Hele, v krocích: snaží se naformulovat obsah a ideu antologie. Pak se snaží vytipovat autory. Pak se snaží s těma autorama dohodnout. Pak se snaží z těch autorů dostat texty. Ty texty se pokusí napasovat na svojí představu o antologii. Ty texty vrací k přepracování. Občas ty texty přijme.

Ale taky se snaží zajistit haló o chystané knize, grafiku, ilustrace… v tomhle je neuvěřitelně silnej Leoš.

Ale v podstatě je to jako pást husy. Máš švihačku, píšťalku, venku je krásně a občas ti housátko sežere vlk prokrastinace nebo odněkud vyskočí štika vnějších okolností. O náletech káňat kreativní nekompetence nemluvě

Leoš: Taky zajišťujeme slavným autorům dovolené v Karibiku, masírujeme je a kupujeme jahody a šampaňské. A to všechno za Schinkovy honoráře.

Už chápu, že jste Petra Schinka rozbrečeli. Ale k další otázce: jak moc vás společná editorská práce sblížila? Už na křtu knihy Ve stínu apokalypsy sem si všimnul, že Leoš se představuje jako Boris a naopak…

Boris: Hele, nás nijak nesblížila, my na sebe narazili v Hospodářských novinách tuším, vzájemně si ze sebe dělali prdel, pučili si knihy, které jsme ani jeden tomu druhému nikdy nevrátili (vydělal jsem na tom já), a shodli se, že je dobrý trollit českou fantastiku. Jinými slovy, jedeme na stejnej a neměnnej vlně. Boris to určitě potvrdí.

Leoš: Leoš má pravdu, známe se už z Hospodářských novin. Znáš noviny? Taková ta papírová věc. To byly časy.

Svoje první dvě antologie jste označili jako úspěšné – kolik prodaných kusů u podobně knihy vy osobně považujete na našem trhu za úspěch?

Leoš: Reálné je to tak, že autor fantastiky, který prodá přes 1000 kusů, je na naše poměry velmi úspěšný, a přes dva tisíce už si zaslouží označení bestsellerista. Většina českých autorů se pohybuje v řádu pár stovek prodaných výtisků. Každá antologie se stala bestselerem hned první měsíc v knihkupectvích.

Jak se na podobné knihy dělá reklamní kampaň?

Kocour Brody a jeho poskok, Boris Hokr

Boris: Kladeš zbytečně všetečné otázky, schweine!

Leoš: Reklamní kampaň jsme nedělali žádnou. Prachy na inzerci nula, na PR nula a balonky s hákenkrajčíčky, co bychom mohli rozdávat dětem před školou, nám v Epoše taky zakázali. No a tak jsme o tom lidem řekli a oni o tom řekli dalším lidem a nějaký lidi začali psát na internet, že je to wunderbar a ach so, mein Gott, das is aber gut Buch. A bylo to!

Dlouhodobě se říká, že český čtenář nemá rád (nekupuje a nečte) povídky – a prodeje to bohužel potvrzuji. Proč lidi udělali výjimku a sáhli po vašich antologiich?

Boris: Protože nemá smysl se nepochválit – vybrali jsme super téma a strefili se do určitý mezery, kdy žádná velká antologie domácí povídky prostě nebyla. Takže byl hlad mezi čtenáři i mezi autory dostat a vydat ze sebe to nejlepší. A pak ještě vytáh někde Leoš Satine Zillah, slovenskou kreslířku, která udělala všechny ty geniální obálky, a určitě v tom bylo hodně drog, přestřelek a revizí historie s brutálním sexem, ale stálo to za to. Ten úspěch byl prostě synergickej jak prase.

Leoš: Povídka je královská disciplína a mnoho autorů je prostě neumí. My jsme vybrali skvělé autory a pracovali s nimi, a díky tomu jsme lidem mohli slíbit mnoho velkých dobrodružství a naplnit to. Neskromně řeknu, že jsme v očích tuzemských čtenářů díky tomu povídku rehabilitovali, a vím, že teď někteří nakladatelé chystají podobné projekty inspirované právě našim úspěchem. Jsem za to rád, jen doufám, že do toho, co jsme dokázali, nehodí vidle, a znovu nezačnou pracovat na tom, aby se povídka českým a slovenským čtenářům znechutila. Protože ono to není o tom, že si někdo řekne: Hej, postapo jede, uděláme postapo antologii, to se prodá. Neprodá, vy debílci, neprodá. Musíte na tom makat a dát lidem kvalitu a krásné příběhy.

Fajn, a teď k novince Ve stínu magie? Proč zrovna magie?

Leoš: Návrat ke kořenům fantastiky. Začali jsme experimentem, pokračovali něčím, co pro nás bylo atraktivní téma, a nakonec jsme chtěli vzdát hold pilíři žánru. Trochu jsme se toho báli, ale podle všech reakcí je to zatím trefa do černého kohouta.

Boris: Přesně, hrdinská fantasy je něco, na čem jsme vyrostli a co má v české povídce dlouhou tradici. Kdo neumí napsat tradiční fantasy s magií, mečováním a těmahle serepetičkama, ten nemá nárok psát vůbec. Bez ohledu na žánr. Že zdravíme Petru Soukupovou.

To jste mi nahráli na smeč – těch klasických fantasy nakonec v antologii zase tolik není. Co jste udělali špatně že se to tak zvrhlo?

Boris: Nic. Tradiční fantasy je rozmanitá.

Leoš: Ta kniha je tlustá jak Göring. Kdyby tam byla jen klasika ve stylu meč a magie, lidi by to nudilo. Ve variabilitě je sila, kámo.

Leoš Kyša v debatě s kritiky jeho díla

Děkuji za osvětu neznalému, a ač nerad, musím vám dát zapravdu. Je v knize nějaká konkrétní povídka, která vám osobně udělala radost nebo ze které si dle vás sednou čtenáři na zadek?

Boris: Já jsem moc rád za Petra Stančíka, a moc mile mě nakonec překvapil Theo Addair. Jedno je bláznivý, druhý je lidský. Nakonec byla fajn i Zuzana Strachotová se svou až sandersonovskou povídkou o tom, jak magie nefunguje.

Leoš: Kristýna Sněgoňová si i na potřetí udržela vysokou laťku a to je co říct. Ta holka je poklad. Překvapením roku pak je Míša Merglová. Ta by se z fleku mohla stát královnou světa Warhammeru. Je to William King v nejlepší formě. Čuměl jsem na její povídku jak Boris na nový kotě. Bomba, kámo, bomba.

Mě dost překvapila (a potěšila) přítomnost Petry Neomillnerové. Kdo nebo co ji přimělo k návratu k fantasy „pro dospělé“?

Boris: Já mám pocit, že jak píše horoskopy, tak prostě chtěla vědět, jestli ještě umí sex. Jako popis teda. Prostě do horoskopů a dětskejch knížek ho moc nenarveš, tak máš pochyby.

Leoš: Mohla by snad nějaká žena odmítnout fešáka jako jsem já? Ty bejku, vždyť jsem fantasy obdoba Oldřicha Nového. Stačilo jí říct: Prosil bych jednu povídku, milostivá, a bylo to. Možná v tom hrála roli i ta bonboniéra a slíbený honorář, ale hlavni úlohu splnilo mé charisma. A skromnost, to dá rozum.

Boris: On Leoš není Oldřich Nový, on jsou dva Oldřiši Nový. Lidi se před ním cítí, že hrajou v oslabení.

Máte k vaší knižní novince nějakou veselou zákulisní historku?

Boris: Hele, nejzábavnější na tom bylo, že jsme mluvili s Martinem Antonínem a dokonce jsme mu zadali termín. To jsme se pak nasmáli, ha ha ha.

Leoš: Myslíš jak jsme s Borisem pohádali o to, kdo je nejlepší recenzent, a shodli se, že ty? A tu bonboniéru z Epochy už ti poslali?

Boris: Já se s nikým o to, kdo je nejlepší recenzent, nehádám. Já to prostě vím.

Leoš: Jo, Darion je jistota. Podle mě pořád tu povídku do antologie píše, tak mu neříkejte, že už vyšla.

Boris: Já mu ještě občas pro pobavení píšu, jak to vidí, a že ještě deadline posuneme.

Leoš: Taky mu občas zkusím zavolat a užívám si ten zoufalý pláč. Myslím, že už jsi pochopil, že týrat autory je hlavní důvod, proč člověk sestavuje antologie.

Boris: V podstatě je to terapie. Já třeba pak nikdy nemám nutkání křičet na kočičky, ať mrdaj a ničí cokoliv. Pět minut pláče tvého autora tě hodí až na týden do zenu.

Je teda ale fakt, že Leoš teď dělá ten box. Tuším, že s dětma. Tak možná ventiluje vrozený sadismus.

To zní skvěle! A koho a s jakým námětem hodláte terorizovat v příští antologii?

Boris: Leoši, ta děvka nedávala pozor. My se tu s ním serem, a on si nedává drze pozor.

Boris předčítá Brodymu před spaním

Leoš: Jdi do prdele, Bečváři, prostě jdi do prdele. Borisi, řekni tomu čurákovi něco, nebo ho na místě zabiju.

Já teď musím zavolat Darionovi, ty zavolej Schinkovi, a když budou hodně plakat, budeme v tom rozhovoru pokračovat.

Boris: Deal!

(po týdnu plazení, škemrání a vyhrožování vážně špatnou recenzí)

Proč se ani v jedné z knih neobjevil narozdíl od spolueditora příspěvek od Borise Hokra?

Boris: Protože já nepíšu. Udělal jsem to jen jednou pro prachy, žádný puzení. A bez lásky to nemá cenu.

Takže se tě Leoš nesnažil finančně zainteresovat?

Leoš: Já bych Borise nikdy neznásilnil. Od toho je tu Petr Schink.

Boris: Hele, ty bys vážně chtěl číst povídku o hrdinné sexy Pavle Králíkové, která se přichomýtne k invazi inteligentních králíků, kterým jde o naše ženy a mrkev, a jedinou nadějí je speciální komando žoldáků placených parfumeristickými značkami, kde maj zkušenosti s pokusy na zvířatech?

Asi tě nepotěším – já mám rád ženy s výraznými předními zuby a ujeté příběhy, takže chtěl!

Leoš: Ech, sakra proč jsi to nenapsal? My fakt budeme muset udělat další antologii.

Boris: Hm. Jste divný. Fascinaci králíky jsem nikdy nechápal. Je třeba je potírat, kde to jen jde.

Takže je pravda že jste se dohodli, že co se vašich antologii týče – třikrát a dost?

Leoš: Je to tak. V nejlepším je třeba přestat. Navíc Boris se z volného kluka, co maká s každým, kdo ho nechá pohladit svou kočku, stal velkým zvířetem v Laseru, a musí dělat projekty hlavně pro své nakladatelství. Udělali jsme kus práce, hodně se naučili, a teď se musíme rozloučit. Sbohem, Borisi, jsi největší kocour v Praze!

Boris: Bylo mi ctí, Oldřichu. Teď zavři oči.

Námět nové antologie má údajně být Ve stínu Leoše Kyši

Mně zatím nezbyde než poděkovat – díky Brody jr. a Oldřichu!

Stránky