Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 1 hodina 53 min

ONI: Násilí, sex a šílená komika

7 hodin 36 min starý

ONI, jeden z posledních přírůstků slovenského autora Marka E. Pochy, vychází s podtitulem „československý horor“ v češtině v překladu Milana Žáčka, a tak má skutečně tak trochu česko-slovenský rozměr. Je to smutné, ale nemůžu si pomoct – slovenská výprava vážně prokáže totální orientační nesmysl, když se v době satelitů a mobilů ztratí v obyčejném českém lese. Nebo že by nebyl zas tak obyčejný? Pardon, vlastně ne. Je tu taková celkem okrajová věc. Les vypadá normálně, ale údajně v něm straší. Beztvaré vraždící entitě, která tam přebývá, říkají místní noviny nejčastěji Černý přízrak. Taky tu dříve stál Strom oběšenců, došlo tu k mnoha záhadným úkazům a sebevraždám, postříleli se tu vojáci na stráži a dokonce tu mělo havarovat UFO. Racionálně uvažující člověk se tomu jenom směje.

Avšak nic netušícím zaměstnancům Xtra banky z pobočky v Rimavské Sobotě (odkud autor sám pochází) brzy ztuhne úsměv na rtech. Teambuildingový výlet, který naplánovala jejich macatá šéfová Adél, aby tak reagovala na půlroční neuspokojivé pracovní výsledky, se nejprve vyvíjí jako bezvadný piknik za hranicemi všedních dnů (a vlasti). Postupně se dozvíme i ta nejskrytější tajemství a sexuální úchylky sympatické party. Cikánka Bella, zrzka Lucie, zamilovaný Mirec i ten nerudný Rosťo se pod vlivem zdravého českého povětří hezky odvážou. Každý si hledí firemní akci užít po svém, na nějakou snahu o zvyšování zisku každý úplně kašle- snad kromě Adél a jejího zástupce Tobiáše, jenž se sméagolskou úslužností pobíhá kolem ní a podílí se na jejím plánu. Banka je jeho druhý domov, přijala ho do své náruče (rozuměj: týmu) i přes znetvoření, s nímž se narodil.

Paralelně do lesa zavítá také ztepilý profesor české literatury Pavel, vysazený na lolitky, se svou pubertální dcerou Trish. Slibuje jí velké překvapení, ale jak už to u hororů bývá, bude mít spíš dívenka jedno pro něho. A vůbec nejde jen o její zvrácené spády pro temné příběhy od Poa či Lovecrafta, slabost pro Cercei Lannister nebo trávení školních přestávek u časopisu Pevnost (místo, aby jako každá jiná teenagerka sjížděla nová videa jutuberů). Poslední, třetí dějovou linii pak představuje vzestup a pád lupičské dvojice kamarádů, kteří se seznámili v psychiatrické léčebně a milují hlasité prdění. Vlastně ne, to ještě nejsou všichni… Zapomněla jsem na zálesáka Honzu! Kdysi dávno mu tátu sežral medvěd a z něj se pak stal spisovatel fantastické literatury a pěkný drsoň, na kterého si nikdo jen tak nepřijde (že by alter ego samotného autora?). No a ještě vlastně přijdou tamti. ONI.

Jestli on ten Branišovský les teď nepřipomíná spíš Václavák, co? Ale nebojte, každý správný horor má mít dostatek postav, aby se bylo na co dívat až do konce filmu – a v literatuře to není jiné. Těžko můžou všichni umřít hned na začátku, to by byla hodně tenká knížka! A tahle má slušných 200 stran na přátelském chlupatém papíru. Dějové linie se plynule střídají, zlo se pomaličku odhaluje, až konečně začne stříkat krev, vzduchem létají střeva a ozve se pořádné kvílení za bolestné agónie. Zběsilé pobíhání nočním lesním podrostem vyústí v pořádný masakr. To jste nakonec věděli, takže to klidně můžu prozradit. Jo, bude to tak, ale užijete si to pořádně, on totiž Mark. E. Pocha nevynechá jediný detail. Nechá svou postavu znásilnit vlastní dceru, malého kluka sbírat otcovy vnitřnosti po lese nebo nadrženou fešandu zvracet nestrávené špekáčky v poloze hlavou dolů.

Autor se nezastaví před ničím a bude prozkoumávat hranice vaší tolerance nemilosrdně až sadisticky. A ještě se u toho bude řehtat. V doslovu jsem se dočetla, že Pocha je zástupcem transgresivního proudu v soudobé literatuře, takže překračuje všechny meze, nic mu není svaté a ještě se u toho dobře baví – na účet úzkostného čtenářského vkusu (a taky všech teoretiků populární kultury a recenzentů, co se pokusí hledat v takové tvorbě smysluplnou hloubku – ale upřímně, to je úplně marná snaha, protože kde nic není, ani smrt nebere). Takže nám tu teď zbývá prostor jen na lehčí psychoanalýzu autorova duševního zdraví: je-li jeho dílo zrcadlem vnitřního světa, tak je zřejmě plný nočních můr. K těm největším patří nepochybně tlusté dámy, které se potí a děsně smrdí v rozkroku (člověk si říká, proč jí tam ten chlap tu hlavu vlastně strká, když je to taková hrůza). Marně se tuto děsivou představu snaží autor zahnat humorem, nebo završit hromaděním scén vraždění a mučení. Stejně se vrací znovu a znovu…

Když se tak zamyslím, tak má možná autor doslovu pravdu v tom, že filmový horor přece jen víc reaguje na strach sdílený kolektivně celými národy (tak třeba Godzilla má být reakcí na obavy Japonců po hirošimské zkušenosti), ty knižní se stávají více osobními zpověďmi. Někomu nedají spát traumata z dětství, jinému ze sexu, dalšímu děsivý škleb zprofanovaných personifikovaných zvířátek. Nebo prostě jen ONI, ti ostatní: farizejové, falešníci, lháři, hajzlové, esa, sexy kočky, sportovci a vůbec úspěšní lidé, všichni, co dostali do vínku štěstí. Ty je potřeba ve skutečnosti sejmout, místo toho tu však máme čtveřici podivných kreatur ve zvířecích maskách, jejichž běsnění s nářadím a pilou podlehnou celkem obyčejní lidé – bezmocní tvorové se svými slabůstkami a výplatními páskami, ubohé existence, malá ozubená kolečka v soukolí spotřební blaženosti.

Pravda, úkolem hlavních postav hororu je ocitnout se ve špatný čas na špatném místě, a za hloupá rozhodnutí, která pak udělají, zaplatit životem. To slovenská partička plní do puntíku. Temná atmosféra, kterou autor složitě vybuduje, se však v jistém okamžiku překlopí v nudu, a je tak trochu po hororu. Možná Mark E. Pocha překročil hranice žánru až příliš – všechny ty podrobné popisy, nechutné detaily včetně bizarní vizáže pachatelů působí až kontraproduktivně. Stále jsem přesvědčená, že zlo, které nevidím, nahání největší strach – a o ten jde v hororu především (v tomto zůstává nepřekonatelný třeba Vetřelec). Když ho však znáte do každého detailu (až po barvy emblému na kombinéze), už není proč se bát. Zůstane jen hnus a nesmyslná brutalita.

Nutno však přiznat, že Mark E. Pocha celkem geniálně v knížce použil jeden starý mýtus, který straší muže už po staletí. Až na to, že vagina dentata není žádnou reálnou diagnózou, o níž se můžete dočíst na internetu, ale stále jen fabulací (zajímavé však je, že se tento mýtus vyskytuje napříč různými kulturami i kontinenty). Není to však myšlenka bůhvíjak originální, po stejném tématu sáhl i režisér snímku Intimní tajemství z roku 2007, v němž dívka Dawn použije svou vaginu jako nástroj pomsty poté, co se ji pokusí její přítel znásilnit. I v Pochově pojetí motiv pomsty latentně zůstává, takže chlapi, malá rada: raději se Branišovskému lesu v nejbližších pár letech vyhněte. Nikdy totiž u Pochy nevíte, co je pravda a co výmysl, kde končí fikce a začíná realita.

Víc šílené to asi být nemůže, ale nechoďte pro příklady daleko a nenořte se kvůli nim do hlubokých vod zvrácených hororů, ona nám jich naše takzvaná každodenní realita naservíruje celkem dost. Zalistujte novinami, poslechněte si televizní zprávy, pusťte si pár videí, která obletěla svět, projděte si zpovědi očitých svědků z válečných zón. Otevřené zobrazování násilí, ponižování a mrzačení lidí (živých tvorů) jinými (silnějšími, odvážnějšími, lépe vyzbrojenými a vycvičenými, zarytě věřícími, bohatšími) lidmi máme přece na denním pořádku. Náš čtenářský vkus už vůbec není útlocitný, naopak, stáváme se otrlejšími a otrlejšími, jak na nás tyto skutečnosti neustále útočí. Hledáme únik a vítáme stále větší bizarnosti. Na tuto naši potřebu reaguje produkcí bizzaro fiction (Strašidelná vagina, Zbouchnul jsem Satanovu dceru) právě hororové nakladatelství Carcosa, a je celkem pochopitelné, proč sáhlo právě po Pochovi. Své čtenáře (a i odpůrce) si už získal „škandalózním“ thrillerem Krajina kanibalů nebo hororem Kontakt: Záhuba prichádza z nebies, v němž první kontakt s mimozemšťany dopadne úplně jinak.

Ovšem na to, jaký je to známý rebel a šoumen, přezdívaný „tvůrce fantastického hnusu“ a „největší slovenský psychopat“, mě překvapila defenzivní předmluva z pera samotného autora, ve které obhajuje zvolený vyprávěcí jazyk a upozorňuje, že to nejsou chyby, ale autorský záměr, já si však ničeho, co by mělo narušovat ustálené představy o tom, jak má vypadat literární projev, nevšimla. Snažím se přijít na ty ustálené představy, nebo na nějaký předpis, jak se má psát, ale řekla bych, že pokud je literární projev svobodný, tak před ním žádné hranice ani dogmata neobstojí. Takže, milý Marku, piš klidně dál, jak ti zobák narostl, nebo jak chceš, abychom si mysleli, že je nakřivo. Avizované neologismy a metafory jsem hledala marně, ale i tak to bylo zajímavé čtení. A pochvala – nebyly tam ani slovakismy. Vlastně, když se ohlédnu po dosud vydaných knihách a odmyslím si Markovy výborné ediční počiny, tak ONI je jeho zatím nejlepší dílo.

P.S. Upozornění na zadní straně obálky: Kniha je pro svůj extrémní obsah určena osobám starším 18 let. Nemáte-li dostatečně silný žaludek a pevnou psychiku, nečtěte ji!

Procentuální hodnocení: 60%

Mark E. Pocha – ONI

Vydal: Carcosa, 2019

Překlad: Milan Žáček

Obálka: Peter Cwoky Murín

Počet stran: 214

Cena: 239 Kč

Havraní pláč věští smrt. Jen těžko odhadnout čí!

18. Srpen 2019 - 4:30

Jak již bylo řečeno – Černé křídlo bylo nadprůměrnou knihou. Tím ovšem nastavilo laťku svému nástupci, druhému dílu cyklu Znamení havrana s názvem Havraní pláč, dost vysoko. Ale jak se ukázalo, není proč mít obavy: McDonald rozhodně „nevystřílel“ všechny nápady, a ve druhém dílu naservíroval čtenářům vše, co v prvním tak fantasticky fungovalo; a přibalil i něco málo navíc.

Temná jako havraní peří

Jedním z nejfunkčnějších prvků poutajících čtenářovu pozornost a zároveň originálním aspektem odlišujícím cyklus Znamení havrana od konkurentů, je prostředí. O klasickém světě zhruba na úrovni alternativního pozdního středověku (ve kterém se používají palné zbraně), napsal už kdekdo. Jenže Ed McDonald se rozhodl přidat k němu dokonalý protipunkt – svět Strádání. To je hnusný, pokřivený svět deformovaný magií; hnízdo nočních můr, které sežerou vaše maso nebo rozleptají svými psychedelirickými projevy váš mozek. Dva odlišné světy téměř vedle sebe…

Hranice Strádání začínají nedaleko za branami města Valengradu a donedávna to bylo vlastně vcelku poklidné místo. Jenže pak se vrátili Hlubocí králové, bytosti s mocí bohů, které dokáží smést stovky a tisíce obyčejných smrtelníků lusknutím prstů. Proti nim stojí Bezejmenní, jejich odvěcí nepřátelé. A právě v žoldu jednoho z nich, Havraního spáru, bojuje i Ryhalt Galharrow, lovec odměn a muž, na kterém se pobyt ve Strádání řádně podepsal. Krátkou rekapitulací připomínající kterak Galharrow se svými spolubojovníky dokázali zastavit Hluboké krále, si můžete osvěžit paměť na počátku knihy. Vzhledem k tomu, že od vydání prvního dílu už nějaký ten pátek uplynul, je tento souhrn předchozího dění poměrně užitečný.

Od událostí popsaných v Černém křídlu uplynuly dlouhé čtyři roky. Město žije v relativním poklidu, Galharrow coby šéf ozbrojené jednotky, Černého křídla, však stále nevyhrál boj se svými démony z minulosti. Smrt ženy, která mu byla blízká, ho poznamenala; a jeho trauma se prohlubuje, když se jeho milá čím dál častěji zjevuje jako Jasná dáma, duch objevující se ve výbojích jasného světla. Jenže věci se dávají rychle do pohybu; a když se z jedné z nejlépe střežených pokladnic ve městě ztratí mocný magický artefakt, jsou rázem pryč i poslední zbytky klidu…

Udělej, co musíš

První část děje se nese ve znamení pátráním po zloději. Velká magická moc v nesprávných rukou totiž může znamenat obrovské problémy. Pátrání je usnadněno tím, že s podobnou mocí dokáže naložit pouze několik lidí ve městě – a pokud je Ryhaltovo podezření správné, pak je rozhodně artefakt v těch nejhorších možných rukou, a je jen otázkou času, kdy vypukne peklo.

Jenže hlavní hrdina není žádný detektiv, je to prostě obyčejný chlap, který dělá, co musí a umí. Právě v tom spočívá kouzlo McDonaldových postav: nejsou to žádní hrdinové v lesklých zbrojích pozvedající své zbraně v dramatických pózách, deklamující dramatické repliky a konající hrdinské skutky pro dobro lidstva. Jsou to obyčejní lidé – zjizvení, znetvoření, mnohdy i opilí, špinaví a páchnoucí. Nemají daleko k hrubým výrazům nebo ráně; ostatně zákon zabij nebo budeš zabit je v cyklu Znamení havrana jedním z nejdominantnějších. Po většinu času se jen snaží zachránit si vlastní zadky, přičemž se na ostatní příliš neohlížejí. Dělají to, k čemu jsou tlačeni okolnostmi a pudem sebezáchovy. Jenže marná sláva, přesto je tahle sbírka ničemů bez morálky a svědomí sympatická, a budete jí fandit. A abychom nezapomněli – i oni mají city, i když je třeba neumí dávat příliš najevo.

Ale on se nese celý McDonaldův svět v podobném duchu: nic idealizovaného, krásného a dokonalého v něm nehledejte. Je temný, neúprosný, s nikým se nemazlí. Je realistický, násilí v něm má stejné místo jako sex nebo city. Neúprosnost, zaťatost, princip akce a reakce – to jsou hlavní prvky světa, kterými si rychle získá čtenáře na svoji stranu. Rychle pochopíte, že „takhle to tu prostě chodí“, že temnota je v oblastech, kde se hrdinové pohybují, něco jako životní styl a částečně i nutnost.

Do pekla a zpět

Druhá část knihy přináší, poté, co jsou Galharrowovy domněnky bohužel potvrzeny, hon na pachatele. Příběh, byť poměrně přímočarý a bohužel i předvídatelný, má několik vedlejších (i když v tomto případě je možná lepší použít termínu paralelních) linií: boj členů „kultu“ Jasné dámy o nadvládu nad městem a rozkol uvnitř města jako takového; a také budování stavby, která může výrazně pomoci k ochraně a prosperitě Valengradu. Obě tyto linie hrají ve finále významnou roli.

„Nevýhodou“ druhého dílu je, že už máte velmi dobrou představu, co můžete čekat. Wow efekt je pryč, většina věcí již byla objevena, takže si autor musí pohlídat, aby nejel dál ve stejných kolejích. McDonald proto vede příběh trochu jinou trasou – tam, kde původně stavěl konflikt na boji skorobohů, pro něž jsou lidé jen pouhými hračkami, staví nyní na boji lidí proti lidem, do kterého sice vyšší mocnosti promlouvají, ale účastní se ho jen okrajově.

Logicky se nabízí ukázat čtenáři něco nového, co dosud příliš hrdinové neprobádali. Ano, hádáte správně – Galharrow a jeho kumpáni se pustí v rámci honu za zlodějem do světa Strádání. Na jednu stranu budete přemýšlet, zda mnoho pasáží z tohoto „tripu“ není nadbytečných, protože podstatné události by se daly popsat rychleji a nebylo by třeba brzdit tempo děje. Na druhou stranu je tento „trip“ ukázkou autorovy fantastické imaginace. Strádání je totiž dokonale neútěšné a beznadějné místo postrádající logiku, smysl, beroucí chuť k životu každým dalším krokem. On pojem „trip“ je použit zcela záměrně – budete mít pocit, že jste se ocitli v jiné realitě, ve výplodu něčí choré pokroucené mysli, v továrně na noční můry.

Hororová atmosféra dotvořená podivnými bytostmi patří k nejsilnějším zážitkům z celého příběhu. Nevýhodou je, že je od zbytku příběhu pasáž ze Strádání svým pojetím i tempem diametrálně odlišná, takže nejeden čtenář může mít pocit, že do příběhu prostě nepasuje.

McDonald však dokáže nabídnout čtenářům i pár dalších originálních nápadů, díky čemuž příběh působí svěže. Tempo je sice zdánlivě zpomalované ponurostí příběhu, ale stránky budou ubíhat proklatě rychle – Havraní pláč je totiž velmi čtivý. Obsahuje dostatek akčních pasáží a dynamických scén. Své udělá i atmosféra, která dýchá z každé stránky.

McDonald umí vyprávět, o čemž vás přesvědčí; i přesto, že, jak již bylo řečeno, děj neoplývá žádnými kudrlinkami či množstvím vedlejších linií. Obsahuje však několik neočekávaných (a pár očekávaných) zvratů, které dodávají knize „šťávu“. Jediný problém je v tom, že občas má autor problém udržet nastolené tempo a po rychlém rozjezdu prudce šlape na brzdu.

Ed McDonald si s Havraním pláčem poradil na výbornou. Neopakuje se, a i když už nemůže těžit z momentu překvapení, stále dokáže udržet čtenářovu pozornost a nakopnout jeho fantazii do vysokých obrátek. K tomu přidává atmosférický příběh v osobitém světě – dobře odvyprávěný, byť s rozkolísaným tempem a (ne)sympatické (ne)hrdiny. Pokud máte rádi temnou fantasy, máte před sebou jeden z nejlepších kousků za poslední léta.

Ed McDonald: Havraní pláč (Znamení havrana 2)

Vydal: Talpress, 2019

Překlad: Ondřej Duha

Obálka: Tibor Paštrnák

Počet stran: 392

Cena: 339 Kč

Pevnost 08/2019: Komiksový měsíc srpen

16. Srpen 2019 - 9:41

Komiksové léto

V srpnovém čísle si na své přijdou především fanoušci komiksu! Avšak ani ti komiksem nepolíbení nepřijdou zkrátka, jelikož ostřílený redaktor Pepa Horký připravil rozsáhlý a přehledný článek o mistrovských dílech evropského komiksu, v němž upozorňuje na ty největší a nejdůležitější milníky komiksové tvorby, které u nás vyšly. Pozornosti by určitě neměl uniknout ani článek dalšího zkušeného člena pevnostní posádky Borise Hokra o obrázkovém zpracování Posledního jednorožce. A do třetice všeho dobrého přispěl svou troškou do mlýna i sám mocný vládce Pevnosti Martin Fajkus textíkem o epické fantasy, která se hodila do slušivého komiksového kabátku.

Samozřejmostí jsou i recenze tohoto působivého média. Jakub Zahradník nejdříve zavítal do hellboyovského univerza, aby zhodnotil druhý díl Lovců čarodějnic s podtitulem Zatracen navěky. A potom skočil za Harley Quinn omrknout čtvrté pokračování jejích dobrodružství.  Michal Tesaček se zase vrhnul na ocelového muže Supermana s podnázvem Mír na zemi. Nechybí ani recenze Wolverina: Starého dobrého Logana od Borise Hokra či devátý díl Ságy od Terezy Drahoňovské.   

A u obrázků ještě chvilku zůstaneme, jen je trochu rozpohybujeme, protože letní večery jsou jako dělané pro sledování hororových filmů. Jestli snad o tomto tvrzení pochybujete, pak vězte, že vás srpnové číslo vyvede z omylu. Jakub Merc například láká na slibné Noční můry z temnot, s nimiž je mimo jiné spjatý samotný Guillermo del Toro. Pokud ovšem dáváte přednost odlehčenějším strašidelným příběhům, při jejichž sledování se nemusíte schovávat pod deku, pak by vás mohl zaujmout článek Alexandry Petákové o hororové komedii Krvavá nevěsta.

Ani v tomto případě nezůstaly opomenuty recenze snímků, od jejichž premiéry už nějaký ten čas uběhl. Od Jiřího Pavlovského se dozvíte, jak dopadl Spider-man: Daleko od domova. V minirecenzích čekají snímky jako Mrtví neumírají, Kořist, Annabelle 3 a I Am Mother.  

A nyní něco trochu jiného

Knihomolové mohou svou pozornost upnout k literární sekci, v níž se třeba Kateřina Stupková přidala ke klanu čarodějnic, aby zjistila, jak se to má s trilogií Čas čarodějnic Deborah Harknessové. V tomto textu se dozvíte všechno, co potřebujete vědět, abyste se rozhodli, zda je pro vás tahle série tím pravým ořechovým. Fanoušci Her o trůny by zaručeně neměli minout povídkovou sbírku George R. R. Martina Snové písně, na níž se zaměřil Jiří Popiolek.

Pamatuje na článeček o románu a seriálu Městečko Pines (Blake Crouch) v jednom z minulých čísel? Pro ty, co tenhle projekt zaujal, připravila Vendula Kreplová recenzi druhého dílu.

Milovníci science ficton se zase mohou těšit na Jiskry války Garetha L. Powella nebo román Chiny Miévilla s názvem Město a město. Monika Dvořáková se pro změnu vydala za Mercedes Thompsonovou, aby zjistila proč je tahle oblíbená automechanička Bouří prokletá (Patricia Briggsová). A pro jedince s poněkud zvláštními a neobvyklými choutkami přichystal Filip Gotfrid počteníčko o knize s půvabným názvem Zbouchnul jsem Satanovu dceru (Carlton Mellick III.), která spadá do žánru bizarro fiction. Že nevíte, co to je? Kdo ví? Třeba vám to Filip prozradí.

To nejlepší na úvod?

Nedílnou součástí Pevnosti jsou rozhory se spisovateli a spisovatelkami. A toto číslo obsahuje dokonce trojitou dávku! Boris Hokr se sešel s „kmetem“ české sci-fi Jiřím Walkerem Procházkou, aby s ním pokecal tak trochu o životě, tak trochu o psaní a tak trochu o tom, kdy konečně vyjde Ken Wood. Michaela Merglová zase vyrazila na potlach s Lucií Lukačovičovou o jejím novém románu Poslední bůh, o tom co plánuje do budoucna a na co se mohou čtenáři v brzké době těšit. Pokud budete mít zájem, můžete si přečíst její fantasy povídku Zrcadlo němého křiku obsaženou v tomto čísle.

A šťastný trojlístek uzavírá sám velký řezník z Bruntálu! Ano, ano František Kotleta si našel chvilku, aby Martinu Bečvářovi a čtenářům Pevnosti mimo jiné prozradil, proč si v novém pokračování Bratrstva krve vybral právě bitvu o Stalingrad a zda se někdy v budoucnu plánuje k této sérii vrátit. A co by to bylo za Pevnost, kdyby v ní chyběl výživný článek o novém přírůstku do Bratrstva krve Stalingradu. Martin Bečvář si pro vás připravil čtyřstránkové čtení nabušené informacemi nejen o Stalingradu, ale i o samotném Bratrstvu a všech jeho podobách (knižní, komiksové a audioknižní).

Trocha herní radosti

Herní nadšenci mohou zavítat pod vedením Karla Kališe do videoherní sekce, v níž se mohou těšit na hru A Plague Tale: Innocence odehrávající se ve Francii 14. století nebo na detektivně laděný The Sinking City.

Hračičky a fajnšmekry deskových her bezesporu nadchne civilizační deskovka Hadara. A pro ty, jejichž srdce prahne po nějakém tom pirátském brůžu nachystal Filip Gotfrid Port Ryal: Das Abenteuer beginnt…     

A nakonec historické okénko, v němž se Míla Linc odhodlal podívat na ty největší světové jaderné katastrofy. Pro tentokrát nebude řeč o Černobylu, neboť o tom toho díky HBO a článkům upozorňujícím na „nepřesnosti“ ví teď všichni plno. Díky Mílovi budete moci machrovat znalostmi o „méně známých“ jaderných prů… pardon, chtěla jsem říci nehodách. Tomáš Bandžuch se zaměřil na kapitolku z dějin Latinské Ameriky, konkrétně Paraguye a jejího vládce Josého Gaspara Rodrigueze de Francíi. V této zajímavé kapitolce se dozvíte, jak to může dopadnout, když se k moci dostane jeden z nejvzdělanějších a nejchytřejších mužů v zemi.

K Pevnosti plus je tento měsíc přibaleno klasické dílo české sci-fi Návrat z ráje od Čestmíra Vejdělka.

Už máte srpnové číslo doma? Že ne! Tak na co ještě čekáte? Hybaj do nebližšího stánku s novinami než vám ho ostatní vykoupí!

2050: Velký bratr tě vidí!

15. Srpen 2019 - 9:50

Hned zpočátku si vyjasněme, že kniha 2050: Příběh pro budoucí pokolení (dále jen 2050) Ladislava Zelinky je určena především mladším nebo nenáročným čtenářům; ostatní skupiny zřejmě nedokáže zásadněji zasáhnout ani po literární stránce uspokojit. Škoda, poutavá notace sice jasně avizuje, že se jedná o přemýšlivou young adult knihu, ale i ta se dá napsat s mnohem větší grácií.

Pod dohledem

2050 vsází na prověřené ingredience: svět nedaleké budoucnosti plný techniky, mladý pubertální pár, rebelie proti systému a trocha tajemna a magie. Jenže když tyhle slibně vypadající ingredience Zelinka pěkně zamíchal, ukuchtil podivnou textovou hmotu bez chuti a zápachu.

Předně: svět plný techniky, který hlídá a monitoruje své občany kamkoliv se hnou, rozhodně není špatný nápad. Jenže čtenáři je naznačen jen jaksi schematicky, autor se nepouští do větších popisů všemožných technických udělátek a vlastně do větších popisů obecně. Je to škoda, protože navodit trochu více paranoidní atmosféru by rozhodně bylo ku prospěchu věci.

Ach, ti mladí

Za druhé: mladý pár a rebelie. V těchto vzájemně souvisejících bodech si autor vedl o něco lépe. Celé to začalo asi takhle: mladá, šestnáctiletá, dívka jménem Aneta si nechala doma elektronickou průkazku na veřejnou dopravu. Což je sakra problém, a než se naděje, má na krku bandu policajtů, hejno dronů a další oplétačky, protože se ukáže, že nemá ani implantovaný identifikační čip, který MUSÍ mít každý spořádaný občan. Jak jistě tušíte, z maléru jí někdo vyseká: její vrstevník, který si říká Chris. Jak by řekl o tomhle mladém muži klasik: „Je to rebel!“. Ano, Chris bojuje s pár přáteli proti všudypřítomnému elektronickému sledování, a tak ukáže Anetě kam se schovat a jak se bránit nechtěné pozornosti. Na to konto Aneta zjistí, že díky svému otci prodělala v dané oblasti slušnou průpravu…

Bohužel ani u postav se Zelinka nerozhodl jít do hloubky. Občas se sice „odváže“ a nechá čtenáře nahlédnout od Anetiných pochybností a pocitů vůči Chrisovi, ale vyprávěním v er-formě dává podobným věcem odstup; navíc sondy do nitra pubertální dívčí duše jsou spíše nahodilé. Chris zůstává víceméně tajemnou postavou, která se tu objeví, tu zase zmizí, ale nic důvěrnějšího se o něm nedozvíme, natož aby si s ním čtenář stihl vybudovat hlubší vztah.

Pokus zpracovat dívčinu minulost tak, aby do příběhu pěkně pasovala, je sice chvályhodný, ale občas působí zmateně a ne úplně navazuje na děj v současnosti.

Je zřejmé, že autor měl jasnou vizi CO chce napsat, ale nedokázal se příliš popasovat s tím JAK to napsat. Dějová linka je jednoduchá; odvypráví to nejnutnější a o víc se nestará. Způsob vyprávění je navíc neslaný nemastný: dlouhá, mnohdy překombinovaná souvětí, chybějící barevnost (o popisech už řeč byla) – chtělo by to více emocí, nějaký zlom či moment, který knihu „udělá“ a který si čtenář bude pamatovat i po dočtení. Text je neživý, což snižuje uvěřitelnost příběhu.

A do třetice… 

Pokud se ve 2050 něco opravdu vydařilo, pak je to poselství, které kniha vysílá směrem ke čtenářům. Příběh o světě, kde se lidé dobrovolně uzavírají do otroctví techniky a nechají ji, ať již dobrovolně či nedobrovolně, kontrolovat své životy, nutí k zamyšlení.

Autor nechává otevřené i téma magie. Nechť čtenář věří tomu, co je mu bližší, Zelinka rozřešení nedává a jen nabízí pomocnou ruku a ukazuje situace, kdy se pouhým pohybem ruky podaří vypnout zařízení či zničit dron. Je to magie? Není?

Určitě bychom neměli zapomenout na obálku a vnitřní ilustrace. Oboje má na svědomí Roman Koňařík. Obálka skvěle koresponduje s příběhem knihy, a ačkoliv barevně evokuje spíše pouštní dobrodružství, není špatná a má potenciál nalákat ke koupi. Vnitřní kresby jsou černobílé, díky velkým očím zobrazených postav trochu připomínají mangu. Knihu oživí a použitý styl k příběhu sedí.

Co z toho všeho tedy vyplývá? 2050: Příběh pro budoucí pokolení trpí mnoha neduhy. Pokud potřebujete pro nenáročného puberťáka nějakou jednodušší literaturu, můžeme knihu jen doporučit. Náročnější čtenáři si však v žádném případě nepošmáknou, a nic na tom nemění ani námět nutící k zamyšlení.

Ladislav Zelinka: 2050: Příběh pro budoucí pokolení

Vydal: Černý Drak, 2016

Obálka: Roman Koňařík

Počet stran: 140

Cena: 188 Kč

Gantz neustupuje a přináší další porci šíleností

13. Srpen 2019 - 0:00

Ať už jde o přehnanou nahotu, úchylné postavy, ještě úchylnější nestvůry a kotel vnitřností, utrhnutých končetin a roztřískaných těl, nic víc vlastně člověk od nového dílu Gantzu nepotřebuje. Ne v momentě, kdy ví, že hrdinové bojují v dalším kole svého přežití.

Příběh stranou, tentokrát tu totiž máme po nějaké době svazek, jenž se soustředí primárně na jediné. Na souboj. A jak to tak bývá – na šílený souboj. Z minula naši hrdinové pochopili, že jejich nepřátelé pochází ze starých japonských mýtů a bájů a tyhle propriety vyeskalují právě teď a tady. Dojde na jedny z nejmocnějších a nejstarších bytostí spojené s liščím démonem a další bandou bubáků, která mimo svou ohromující výšku oplývá i jasnou krvežíznivostí. A rozjedou jatka, na která však čtenář série musí čekat a užívat si je po douškách.

Nechci tvrdit, že nedojde na pár slušných dialogů či letmý pohled na hlavní dějovou kostru, ale fakticky nejde o nic světoborného a Gantz je zas a jednou pouze akční jednohubkou. Bývá to tak už z pravidla každých pět svazků a vlastně je to úplně v pořádku. Stále to funguje, neboť monstra jsou zábavná, hýbající se figurky usilující o život správně namachrovaná a efektní akce zachraňuje jakékoli nedostatky. Kdo čeká, že po víc jak dvaceti dílech začne být Gantz o něčem jiném… tak je asi fakt lehce naivní.

A stejně tak je naivní očekávat nějakou změnu od kresby. Ta si jede to svoje od prva počátku a pojede tak až do posledního dílu. Hiroja si libuje v monstrech, kterým dodává péči, jenž si zasluhuje uznání. Každý další nepřítel je odlišný od toho předchozího a jelikož se jich za celou dobu vystřídala dobrá padesátka… chce to fakt pozvednout klobouček. A erotická závěrečná stránka je už kategorie sama pro sebe. Příště to bude zajímavé. Hodně zajímavé…

O kresbě snad ani nemá smysl příliš psát. Pořád se najdou panely, kde obdivujete přemíru čar, detailů a roztřesených linek… ale stále tu najdete i opačný protipól a naprosto neprofesionální kresby, jenž by u každé jiné série spadla do výsměchu či rozčarování. Titáni mají výhodu v obrovské oblibě anime a na fakt, že si spousta čtenářů zkrátka a dobře zvykla.
Gantz 23
Autor: Hiroju Oku
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2019
Počet stran 190
Cena: 199Kč

Hodnocení: 70%

S rusalkami na věčné časy a nikdy jinak

12. Srpen 2019 - 6:00

Představte si Brno, které je významným správním centrem česko-slovensko-polsko-maďarské Pospolitosti, jakési alternativy k Vyšegrádu, tak  50 let po 2. světové válce, kdy byli nacisté poraženi i díky zásahu magických sil. Město vzkvétá, má však i svou odvrácenou stranu – svět vílích bordelů, korupce a násilí. Právě v něm se pohybuje Dominik Stolbenko, vyšetřovatel z Centrály speciálních činností, která na nový druh obyvatel – nelidí – dohlíží a snaží se uplatňovat v praxi tzv. Vranův zákon. Ten měl těmto novým „občanům“ za jejich zásluhy v boji s nacisty zajistit rovnoprávné postavení, zůstalo však jen u záměru a u hanlivé přezdívky „vrána“, kterou jsou zaměstnanci Centrály označování.  Z úst krásných vil to zní pohrdavě, ale i notně nebezpečně. Jsou mnohem silnější než lidé a neustále baží po krvi, která je jim odpírána. Režim se je totiž snaží převychovat – samozřejmě neúspěšně – a vytváří tak ve městě jenom další ghetto, kam se vydají jenom ti neodvážnější. Obchodu s vílím masem se tu však daří, nakonec, kdo by odolal možnosti, že se prodejná děva dokáže proměnit v kohokoliv, koho si zamanete? A tak všechno běží dobře – až do určitého momentu, než někdo udělá chybu a řeka vyplaví na břeh zohavené vílí tělo.

Drsňák a nevyzpytatelná žena

Autorka si dala velkou práci s vykreslením alternativního světa, některá fakta však zazní ve velké zkratce a hned přichází se zápletkou (možná aby se někdo víc neptal). Je fakt, že tímhle způsobem lapí čtenáře a vtáhne ho rovnou do děje, takže od prvních stránek je opravdu problém se odtrhnout. Za působivou atmosférou jistě stojí i volba místa, kde se děj odehrává, tedy genius loci města Brno, které je magické už samo o sobě (jeho kouzlo objevila třeba už V. Kadlečková v novele O snovačce a přemyslovi). Kromě lokality Kristýna Sněgoňová vsadila na oblíbený žánr detektivky a dobře vystihla i čtenářsky atraktivní postavy, kotletovsky laděného drsňáka a nevyzpytatelnou ženu, mezi kterými to může jiskřit. Přesto to vypadá, že svého hrdinu nemá moc ráda, když ho nechá spadnout do pěkné lapálie a on je nucen spolupracovat s někým, koho do té doby buď zneužíval, nebo nesnášel (nebo obojí najednou). Dominik Stolbenko ale ve skutečnosti zas tolik drsný není, jak se snaží předstírat. Má totiž něco, čemu se říká svědomí. A taky trauma z dětství, tak silné, že stále ovlivňuje jeho hodnotové postoje i pracovní výkon. Ale ne dost silné, aby zabil. Není to ten typ, co bezhlavě střílí, a pak se teprve ptá, a pokud využívá služeb vílích bordelů, tak určitě ne proto, že musí sklátit každou, na kterou se podívá. Prostě v něm jenom něco hlodá, stará křivda, se kterou se nikdy nevyrovnal. Jaksi nevyrovnaně a rozháraně působí až do konce, a když by konečně měl volit stranu a z ní plynoucí důsledky, zasáhne jako deus ex machina událost mimo jeho kontrolu, velký teroristický útok, který natolik rozkolísá celou společnost, že pak mají všichni úplně jiné starosti. Pro hrdinu dobře, protože jsem měla dojem, že přijmout nějaké stanovisko a dojít k rozhodnutí je pro něj pravým utrpením.

Kdo koho tahá za nos

Musím se však ptát, nakolik je tento typ vyústění, kdy vše vyřeší nějaký zásah zvenčí a ukončí hrdinovu katarzi za něj, uspokojivý i pro čtenáře, či nakolik to bude čtenář vnímat jako zklamání. Stejně jako nový pohled na příčinu Dominikova traumatu z dětství – kdo tu koho vlastně podvádí? Hrdina sám sebe, nebo autorka nás všechny? Ale dopřejme Kristýně Šněgoňové právo vodit nás celou knihu za nos, nakonec, je to naše chyba, že skočíme nějaké postavě na špek. Nechám stranou i to, za jak banálních okolností zemřela Dominikova kolegyně Dana Kellerová, byť si neumím představit, jak by to dopadlo, kdyby se při domovní prohlídce u problémové „občanky“ chovala opravdu nekompromisně. Vždyť už takhle zaplatila dost vysokou cenu za pokus o poněkud citlivější přístup a trochu váhání. Proč se pak víla, jejíž pravé jméno zní tak poeticky Léto, paradoxně žádné podobné agrese nedopustí, přestože bude v blízkosti „vran“ každý den, zůstává záhadou. Snad za celým rozporem stojí přepracování románu z původní povídky Zadostiučinění (2015), ve které je Dominik spíše psychopat, jemuž smrt kolegyně nanejvýš vyhovuje, protože mu přinese příležitost, jak ji skutečně „vlastnit“, a Léto je původně krvežíznivá potvora, která v kuchyni neukrývá kradené krevní konzervy, ale na háku zavěšený ohlodaný lidský trup. A nakonec můžu přejít i fakt, že „vrány“ celkově připomínají bandu tupců a že jejich vyšetřování zavání amatérismem a bezradností, i tu jejich slepotu, kdy ani nepoznají, že mezi sebou mají vílu (ačkoliv se chová trochu divně a celou pracovní dobu nedělá nic, než si chodí namáčet vlasy) a prokazují tím do nebe volající neschopnost (já vím, že se říká, že pod svícnem je největší tma, ale i ta tma má své fyzikální meze). Ne, mnohem víc mi vadilo, že ten zamýšlený svět prostě nemůže držet pohromadě. A to pomíjím nevyřešené politické vztahy všech čtyř zemí v jednom aliančním uskupení, v němž Češi dost neopodstatněně zastávají dominantní postavení, ne, jde mi o spíše otázku sociální a sociálně antropologickou.

O lidech a nelidech

Soužití lidí a rusalek (víl, žínek, divoženek nebo jak jinak chcete, prostě nelidí) se v díle Kristýny Sněgonové neobjevilo poprvé. Již ve zmíněné dřívější povídce a také v další podobné s názvem O lidech a nelidech, která se objevila v antologii Žena s labutí (2018), máme nastolený podobný konflikt dvou nesourodých světů. I zde máme vytvořenou speciální instituci, která má tento problém řešit, dělá to však vojenskou silou a popíráním vlastních zločinů, kterých se na nelidech dopouští. Zatímco tady je motivem lidské zášti především strach z neznámého, v Krvi pro Rusalku máme kromě této prvotní úzkosti ještě celou řadu ambivalentních pocitů – od nenávisti přes obdiv až po chamtivost – a vlastně je málokdo ze soužití lidí s rusalkami nadšený. A upřímně, ono by to stejně nemohlo nikdy fungovat. Ani kdyby nebyl přijat žádný Vranův zákon, ani kdyby měla Pospolitost mraky dalších předpisů a vyhlášek. Pokud má být soužití nějakých skupin dobrovolné, musí z toho něco mít obě strany – co z toho však mají rusalky, mi opravdu uniká. Získaly od režimu nějaké idiotské obecné jméno, bydlí v otlučených barácích pod neustálou kontrolou, musí projít převýchovou a jedinou práci, kterou nakonec seženou, je prostituce. Proč by bytosti tak nezávislé a mocné (jak se nakonec ukáže např. ve scéně, kdy Léto utopí obrovského chlapa v řece) zůstávaly v poníženém postavení a čekaly s nataženou dlaní, až dostanou mizernou krevní konzervu? My, lidé, pro ně stále zůstáváme potravou, jsme pro ně jen krev a maso, jsme ve srovnání s rusalkami slabší a pomalejší, a místo abychom se snažili jejich kultuře porozumět a dát jim odpovídající podmínky k životu, snažíme se o pitomou integraci, kterou neumíme a kterou jsme už v historii posrali u kdejakých národů (indiáni, Aboridžinci, Romové). Ani se nedivím, že má taková společnost tolik problémů a stačí jeden útok na její integritu, aby se zhroutila.

Kterak rusalka bledá po ledničce zatoužila

Budiž, připusťme, že rusalky zatoužily žít jako lidé a užívat si moderní vynálezy, vlastnit ledničku, jezdit autem a zkusit profesionální balet, proč ne, pak mi ale tato motivace v příběhu setsakra chybí. Možná jim ty mizerné brlohy vyhovují, prostě v sobě nemají tu naši pořádkumilovnost, dejme tomu, nakonec navštivte nějakou vyloučenou lokalitu a bude to tam vypadat podobně. Soužití s lidmi má být podle autorky za odměnu, za pomoc, kterou rusalky poskytly v boji proti nacistům (prostě si uspořádaly pravé nordické hody), ale pokud by měla ta odměna vypadat takhle, že jídlo bude jen na příděly a pravidelně se musím hlásit přidělenému kurátorovi, tak se na to vykašlu a vrátím se raději do lesů (řek, hor). Leda že jsou naše milované rusalky, žínky a víly tak sexuchtivé, že je to v těch bordelech vlastně baví, nemusí totiž nikde v noci lítat po lukách a lákat zatoulané mládence do bažin, lezou jim do náruče sami. Jinak by prostě nemělo čím tohle podivné společenství lidí a rusalek držet pohromadě. Násilím a polovojenským režimem toho lze docílit jen v případě, že jste schopni tu „druhou“ skupinu udržet v patřičných mezích silou. Jenže, jak už víme, rusalky jsou nejen snadno popudlivé, ale taky velmi útočné (trochu mi připomínaly upíry, jenže se pohybovaly i za dne), stačí banální nehoda a člověk skončí s prokousnutým hrdlem. Taková rusalka si schrupne lidské prsty jako křupavý dezert, poté, co si na lehký oběd naservíruje čerstvé mimino. Nastěhujete si pak někoho takového do sousedství?

Je libo přeliv v bažinatě zelené?

Pokud se tedy nechá nějaký takto nebezpečný tvor podmanit, musí mu prostě za to plynout nějaká výhoda. Já ji však v konstrukci fikčního světa podle autorky marně hledám. Možná je za tím stupidita totalitního zřízení, které musí všem organizovat život a převýchova „nepřizpůsobivých“ je pevně v rukou státu. Trh by si zřejmě se vzniklou situací poradil po svém – už vidím ten rozšířený sortiment v masnách, dlouhé regály krevních konzerv s příchutěmi, hned vedle těch pro psy a kočky, ba možná i celé samostatné oddělení nebo i celý řetězec supermarketů specializujících se na výrobky z čerstvého masa a krve. Jestliže se ty „civilizovanější“ rusalky už „přeučily“ na produkty ze zvířat (kuřecí, ovčí apod.), pak stačí jen drobná úprava směrnice během porážek zvířat a už tu máme řešení, kam s přebytečnou krví. Představuji si, kterak chytří restauratéři rozšíří jídelní lístky o nové typy tataráků či carpaccia, krvavé steaky, krevní paštičky. Když to šlo pro vegetariány, proč by ne pro masozřavce? A co teprve oděvní průmysl, to by bylo teprve požehnání! Ty nové modely a celé modelingové odvětví! A kadeřníci? Výrobci barev na vlasy? Pryč s nudnými odstíny kaštanové a mahagonové! Teď poletí bažinatě zelená a skalnatě sivá. Jenže? Jenže takhle to v milé Pospolitosti zařízené nemají. Tohle pro-socialistické společenství liberalismu zas tolik nefandí. Řešení řízená zezhora státním aparátem selhávají a navíc se ukazuje, že tu něco pěkně smrdí.

Pryč s iluzemi

Možná také pocítíte odpor a hnus, až se dostanete k určitým pasážím, které prozradí, co shnilého je ve státě dánském. Pardon, ve státě pospolitském. A že určité touhy z lidí nevytlučete, ani strach, ani potřebu se vůči někomu vymezovat, být někým víc, ani snahu se chopit moci, nebo po ní bažit i za cenu, že strhnete hráz všech hluboce zakořeněných morálních zásad. Říkám si, že autorka si zřejmě nemyslí nic dobrého ani o nás, lidech. To, že totálně rozcupovala mýtus o pohádkových vílách, které si někde jen tak tancují a vijou si věneček z kvítí, a udělala z krásných děv krvelačné bestie, jí nestačilo. Bere nám i další iluze o nás samotných. Odhaluje nemilosrdně stín v nás, který by měl varovat všechny zájemce o soužití s lidmi, tedy i přeživší mýtické bytosti, zvědavé mimozemšťany a trochu myslící viry – necpěte se k nám, nebo špatně dopadnete! Kristýna Sněgoňová tak sepsala knihu, která sice je napínavá a námětem originální, místy brutálně syrová, místy bizarně naivní, ale v žádném případě ne povzbudivá. Pokud tedy toužíte po pořádné porci beznaděje, neváhejte a čtěte. Jestli dostanete v průběhu chuť knihou někoho praštit, nebo s ní aspoň mrsknout o zeď, neříkejte, že jsem vás nevarovala.

Procentuální hodnocení: 60%

Kristýna Sněgoňová – Krev pro rusalku

Vydal: Epocha, 2018

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 464

Cena: 349 Kč

Titáni uprostřed války

11. Srpen 2019 - 0:00

Hrdinové se vrací na místo činu a ke Zdi Marii, zároveň se blíží rozřešení Erenova rodinného sklepení (konečně!) a Titáni jdou do „poslední“ války, která má rozhodnout o osudu budoucího světa. Fanoušci však ví, že tahle enormní potyčka povede jen k odrazu do dalšího, tentokrát ale skutečně závěrečného střetu… i tak je ale nový svazek plný zvratů a nečekaných událostí…

U Titánů platilo, že pokud se řešila politika a intrikování, mělo to velmi slušné myšlenky a především skvělý vhled do psychického stavu několika narušených hrdinů. V momentě kdy se skočilo do Titánské akce, přepnul Isajama do epického módu a vykouzlil s bandou obnažených obrů velmi unikátní podívanou – i když proporčně stále mnohdy komickou. U posledních několika svazků se však kombinuje vše dohromady a naštěstí to funguje tak, jak by mělo. Nic neustupuje do pozadí, tempo nekolísá a střetnutí dvou soupeřících stran nabírá na důležitosti každou další kapitolou. A dojde i na klasické úmrtí, nečekané zvraty a kupu nových překážek.

Nejsilnější je pak především druhá polovina, ve které nejde jen o souboj na život a na smrt, ale především o souboj přátel. O souboj, o který nikdo z nich nikdy nestál a do kterého nechtějí jít. Emoce tak rotují vzduchem, stejně jako Titánské pracky a kusy sutin… a jako čtenáří doufáte, že se to vše zázračným způsobem vyřeší. A ono ne. A je to dobře. Fakt, že autor neustupuje a drží se svého prvně vytyčeného cíle (bez kliček) je obdivuhodné a dosti riskantní. Jen teda doufám, že to tak vydrží i do dalších svazků a nedojde k nějakému vystřízlivění.

O kresbě snad ani nemá smysl příliš psát. Pořád se najdou panely, kde obdivujete přemíru čar, detailů a roztřesených linek… ale stále tu najdete i opačný protipól a naprosto neprofesionální kresby, jenž by u každé jiné série spadla do výsměchu či rozčarování. Titáni mají výhodu v obrovské oblibě anime a na fakt, že si spousta čtenářů zkrátka a dobře zvykla.

Autor: Hadžime Isajama
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2019
Počet stran 190
Cena: 199Kč

Hodnocení: 85%

 

 

Obránce perimetru: Počítačová hra jako živá

10. Srpen 2019 - 13:55

O novém literárním žánru litRPG již na našich stránkách byla řeč v souvislosti s fantasy litRPG sérií Cesta šamana. Tentokrát se ale podíváme na jiné litRPGčko z produkce vydavatelství Fantom Print (nebojte se, dojde i na to z Fragmentu!) s názvem Obránce perimetru. Žánrově si tyto dvě série nekonkurují – Michael Atamanov totiž stylizoval Obránce perimetru do sci-fi. A zatímco Cesta šamana zaokrouhlila nedávno počet dílů na pět, její „bratříček“ má zatím pouhé dvě knihy: Sektor osm a Za smrtí.

Už v tom zase lítáte

Ze všeho nejdříve si krátce připomene, co že to vlastně to litRPG je. Jedná se o nový trendový literární žánr, který knižní formou spojuje klasickou fantastiku, ať již sci-fi, nebo fantasy, s počítačovými RPG hrami. Nabízí tedy pohled na situaci očima hráče, takže postavy a předměty mají statistiky a počty životů, namísto klasické dějové linky plníte různé úkoly (questy), získáváte zkušenosti či reputaci vedoucí k dalšímu postupu… Jedinou slabinou je, že nemáte možnost zvolit si, co vaše postava udělá, ale od toho jsou tu gamebooky; v litRPG jen pasivně nakukujete jinému hráči přes rameno.

S rostoucí oblibou zejména onlinových RPG her samozřejmě roste i poptávka čtenářů po tomto typu knih, které v sobě spojují to nejlepší z obou složek.

Tím máte naučné okénko za sebou a můžeme se vrhnout na počátek první knihy, tedy Sektoru osm. A rovnou se při té příležitosti můžeme seznámit s hlavním hrdinou, Ruslanem – mladým mužem, jehož vášní jsou vesmírné bitvy, i když pouze v herním světě virtuální reality. Ruslan je totiž zarytý a k tomu velmi dobrý hráč vesmírných RPGček. A světe div se – přímo během jedné z her dostane zajímavou nabídku: hrej a královsky si vyděláš. Netrvá dlouho a Ruslan se setká se svým budoucím zaměstnavatelem. Slovo dá slovo a cizinec mu představí hru „pro horních deset tisíc“, o které většina populace nemá tušení. Požadovaná prácička zní jednoduše: tajně převzít postavu vesmírného generála ovládanou až doposud tajemným mužem, a stanout v čele obrany Sektoru osm proti záhadným vesmírným cizákům.

Až potud je vše v pořádku, ale když Ruslana tajemný cizinec přiopije a doslova silou přinutí podepsat smlouvu o tom, že půl roku bez přestání bude hrát za postavu jakéhosi prince Georga či co… Sakra, v tom musí přece být nějaký háček!

Krutá (virtuální) realita

Když se Georg / Ruslan probere v herním světě, zjistí, že věci jsou pěkně na levačku. O svém předchůdci neví vůbec nic, nedostal žádné informace, a tak mu nezbývá než staré známé „pomož si sám“. Což ovšem není zase tak snadné: Georg je cvalík, závislý na drogách, má pořádně naštvanou manželku, osobní strážce vypadající jako přerostlí chameleoni (po většinu času navíc neviditelné) a pověst ve zbytku vesmíru zhruba jako „všemi oblíbení“ mimozemští dobyvatelé. Je jasné, že Ruslana čeká pořádná fuška.

Popsané problémy jsou jen, jak zajisté tušíte, vrcholkem ledovce. A my vám vážně nechceme kazit požitek z objevování Atamanova fantastického světa. Ale bez drobných spoilerů se zkrátka neobejdeme, za což se omlouváme.

Pokud máte zkušenosti s vesmírnými online RPGčky, asi vás náplň knih nemá šanci překvapit. Ano, bude se létat z planety na planetu, hovořit a vyjednávat s mnoha lidmi, navazovat a upevňovat vztahy s příslušníky svého rodu i rodů ostatních nemluvě o příslušnících cizích ras, budovat loajalitu svých podřízených, intrikovat a hledat řešení, organizovat zásobování, opravy lodí, vojenské operace…. A středobodem toho všeho samozřejmě bude postava prince Georga.

Vesmír, širý vesmír

Pojďme si vše ale rozebrat trochu detailněji. A začněme třeba Goergovými vztahy s ostatními postavami. U nich totiž vstupuje do hry jeden z vizuálně viditelných literárních RPG prvků. Lze si „zobrazit“ informace o jméně, věku či funkci postavy, a u mnohých také názor na našeho virtuálního hrdinu. Díky svým činům se samozřejmě názor jednotlivce či rovnou celé frakce může radikálně měnit, ale na druhou stranu je třeba mít na paměti, že když pomůžete jednomu, může být vaše pomoc trnem v oku jiným a paradoxně vašemu postavení spíše uškodit. Ve výsledku si Georg připadá chvílemi jako číšník s tácem plným křehkých sklenic během silného zemětřesení – musí balancovat, promýšlet, dělat ústupky a ovládat se jak to jen jde.

V porovnání se sérií Cesta šamana nabízí série Obránce perimetru poměrně malé množství RPG složky. Mnohdy spíše připomíná klasickou space operu, do které někdo přimíchal „trochu toho RPGčka“, aby to bylo o něco zajímavější. Je to škoda, protože herní složka se dala zakomponovat do textu ve více aspektech, ale třeba se ještě v dalších dílech dočkáme.

Atamanovem stvořený svět je sympaticky barvitý. Potkáme v něm několik mimozemských ras včetně inteligentních hmyzáků nebo již zmíněných chameleonů, androidy, vesmírné piráty, samotného vládce lidské části vesmíru nebo třeba osoby schopné využívat své síly podobně jako rytíři Jedi… a téměř každý má v rukávu nějaké to překvapení, které mnohdy poměrně zásadně otočí kormidlem děje. Lidé jsou navrch rozděleni na několik vzájemně soupeřících rodů, ale ani uvnitř mnohých rodů nepanují mnohdy příliš přátelské vztahy. Intriky, schválnosti, zastrašování, boj o pořadí na trůn vládce rodu a poměřování hodnoty majetku jsou na denním pořádku. Zkrátka, svět má šťávu a neustále se něco děje.

Do herního světa navíc prosakuje občasný kontakt s realitou; a přesto, že Ruslan je připraven si ve hře odkroutit své, sbalit peníze a nic dál neřešit, nějak se mu začínají kupit na zrovna příjemné otázky.

Zase vesmír, tentokrát vražedný

Když diplomacie selže (tedy poměrně často) a v klobouku už nezbývají žádné triky k ošálení nepřítele, nezbývá než bojovat. A právě v tomhle bodě je Atamanovo pojetí zklamáním.

Člověk by si řekl, že když už píšete sérii podobného ražení, s popisy bojových plavidel si vyhrajete. Jenže bohužel, vše je takové obecné, bez větších detailů. Na hrubou představu to stačí, ale pokud jste milovníky technických hraček a vesmírných bitevníků, nadšeni nebudete.

Podobně jsou na tom i bitvy samotné. Je fajn, že Ruslan / Georg vyvine bojové strategie proti svým nepřátelům, které fungují, jsou uvěřitelné a dávají smysl. Je fajn, že umí využít moment překvapení, dočasnou slabost či třeba jen ego velitele udílejícího flotile rozkazy. Ale bitvy jsou opět spíše jen schematicky popsané, chybí tomu trochu vášně, která by se přenesla i na čtenáře.

Je zřejmé, že hlavní složkou a hybatelem děje je interakce mezi postavami, která dokáže vyřešit spoustu věcí nenásilnou cestou. A přesto, že nechybí nápady a zvraty, bojové scény měly být pomyslnou třešničkou na dortu, u které si blahem uslintnete – a to se bohužel nestalo.

A to není vše…

První dva díly, tedy Sektor osm a Za smrtí, tvoří částečně uzavřený příběh. Zatímco první kniha děj rozehrává, seznamuje čtenáře s reáliemi a fungováním herního světa, všemožnými frakcemi a obyvateli, druhý díl přináší mnohá vyústění dílčích zápletek. Vše končí Ruslanovým návratem do reálného života po odehraném půlroku. Ale žádný strach, na další dva plánované díly zbývá ještě mnoho pootevřených i zcela otevřených zápletek. A nájezdníci stále číhají na hranicích…

A ještě jedna věc, kterou je třeba zmínit: Ruslanovi se všechno až nečekaně skvěle daří. Občas budete mít pocit, že kdyby se otočil zády, musí mu ze sedacích partií koukat opravdu obrovská klika. Je to sice místy otravné a předvídatelné, ale i štěstí se může v mžiku otočit k hlavnímu hrdinovi zády.

V celkovém pohledu příběh funguje velmi dobře – má spád, nechybí napětí, radost z objevování, moment překvapení. Jen je holt třeba přistoupit na autorovu hru a neočekávat příliš mnoho akčních scén – na ty se v Obránci perimetru nevsází. Ale i tak: pokud máte rádi onlinová RPGčka, pak si knihu užijete, a to bude s největší pravděpodobností platit i pokud máte rádi space operu a jste ochotni tolerovat drobné nedostatky v příběhu.

 

Michael Atamanov: série Obránce perimetru

Sektor osm

Vydal: Fantom Print, 2018

Překlad: Jiří Matyskiewicz

Obálka: V. Manyukhin

Počet stran: 304

Cena: 299 Kč

 

Za smrtí

Vydal: Fantom Print, 2019

Překlad: Jiří Matyskiewicz

Obálka: V. Manyukhin

Počet stran: 304

Cena: 299 Kč

Naruto utrpěl životní lekci

9. Srpen 2019 - 0:00

Naruto přišel o jednu z nejdůležitějších osob ve svém životě… a i pro čtenáře to bude rána pod pás. Rána, která však dává v rámci celého příběhu a vývoji hlavního charakteru naprostý smysl.

O tom, jak souboj proti Painovi dopadne, se dalo spekulovat už několik kapitol dozadu, avšak nic to nebrání na faktu, že jde o mistrovsky zvládnutou scénu, kterou se loučí jedna z nejsympatičtějších postav, kterou nám Masaši Kišimoto ve své sérii představil. Ale jak jsem naznačil… bylo to potřeba, jak pro Naruta, jenž musí dospět a pochopit, že ne vždy bude mít po ruce někoho zkušenějšího, tak pro čtenáře, který naopak musí pochopit, že jde o příběh, ve kterém ne každý uvidí svůj šťastný konec. A o to smutnější tohle vyznění je…

Fakt, že Kišimoto využil několika posledních flashbacků a zopákl pár ikonických dialogů pro podpoření emocionálního vyústění, není známkou slaboty, ale naopak pevného rozhodnutí, které muselo být v jeho mysli hned několik svazků dozadu. A i když nejde o klasickou ždímačku emocí, ale spíš o fatální ránu… funguje to na 100 % a nelze k tomu mít výhrady.

Druhá polovina svazku se pro lepší balanc vrátila k bratrovražednému souboji, který už vnímavější čtenář taktéž dokáže předem odhadnout (nebo ne?), ale nic tomu nebrání v ukázce síly vypravěčského talentu, který nesešlapuje nohu z plynu ale přidává víc a víc pod kotel. Možná jde krapet o zbytečnou přemíru osudovosti, avšak výsledný pocit zůstává pozitivní a v konečném důsledku i pochopitelný. Jedno je ale jisté. Nic už nebude takové, jako doposud. Vše se tímto svazkem mění…
Naruto 42
Autor: Masaši Kišimoto
Překlad: Honza Horgoš
Vydal: Crew, 2019
Počet stran 190
Cena: 199 Kč

Hodnocení: 95%

 

Cena krve aneb Když se labilní chopí otěží

8. Srpen 2019 - 4:45

Kanadskou spisovatelku Tanyu Huff u nás nejvíce proslavila šestidílná série Krevní pouta (pokud počítáte Krevní banku, jež je sbírkou povídek) s lehce navazující trilogií Kouř, které jako jediné byly přeloženy do češtiny. V obou případech se jedná o urban fantasy a takovou guilty pleasure četbu, o níž každý fanoušek tohoto žánru ví alespoň z doslechu.

Jediná naděje v sukních proti armageddonu

Viktorie Nelsonová, bývalá policistka a nyní soukromé očko, si nepřála nic jiného, než aby její večerní rande dopadlo trochu lépe, případy se jí hrnuly trochu více a pokud by byla hodně veliký optimista, aby se začal zlepšovat i její zrak – ale člověk nemůže mít všechno. Proto krachlé rande předčí ten večer opravdu jen vražda, u níž se Vicky stává jediným svědkem, a aby toho nebylo málo, na místo činu je přivolán její bývalý parťák Mike Celluci s ještě bývalejšími výhodami. O nic lepší ji nepřijde ani fakt, že kvůli řádné tmě a své úžasné oční kondici vlastně ani pořádně vraha neviděla. Spatřila vlastně jen pohybující se temnotu ve tmě. Nemluvě o způsobu, jakým vrah tělo nebohého mladíka znetvořil. Vicky Nelsonové to přijde jako všechno možné, jen ne lidské.

Bohužel se objeví další těla zmasakrovaná stejným způsobem a do novin se dostane i jeden z detailů, které se místní policie snažila ututlat – všechna těla byla vysáta do poslední kapky. Pár článků s nadpisy zmiňující upíry na uklidnění zděšených obyvatel Toronta nepřidá a brzy se strhává mánie při lovu na upíra. Protože když je to napsané v novinách, tak to musí být pravda, že?

Vicky Nelsonová si stále říká, že svoji občanskou povinnost splnila podáním výpovědi na místě činu číslo jedna, ale teď, když je z ní civil, si ji najímá dívka, jež byla přítelkyní první oběti a domáhá se spravedlnosti. Věci vůbec nepomáhá ani to, že v upíry, démony a všechny nadpřirozené bytosti věří a chce po Nelsonové, aby případu přišla na kloub hlava nehlava.

Krevní pouta 1: Cena krve

Jsou věci mezi nebem a zemí…

Viktorie Nelsonová, bývalá policistka z oddělení vražd, se už krásných osm měsíců může považovat za civila; opustila práci, kterou milovala, z jednoho jediného důvodu. Byla jí zjištěna degenerativní vada zraku, kdy se jí zmenšuje pole periferního vidění a v noci díky tomu nevidí téměř nic. Není na to žádný lék a bude se to jen zhoršovat. Jako jeden z nejlepších detektivů se rozhodla s prací seknout pro případ, že by něco podělala, a dala se na sólovou dráhu soukromého očka. Asi jako většina hlavních hrdinek je velmi temperamentní, má poněkud výbušnou povahu a uštěpačné poznámky a odpovědi rozdává na potkání – může si to ale dovolit. Veškeré věci, na které během případu narazí, se snaží racionálně vysvětlit, ale na druhou stranu při setkání s Henrym Fitzroyem si nechává docela otevřenou mysl. Tanya Huff napsala Vicki velice reálným způsobem, jak bych si představovala spisovatele napsat smrtelníka, který objeví nadpřirozený svět.

„A hele, jestli to není ‚Viktorie‘ Nelsonová blahé paměti. Co tě přivádí do téhle prdele na kraji města?“
„Už pouhé pomyšlení na to, že znovu uvidím tvou usměvavou tvář, Jimmy.“ (str. 158)

Další postavou je Vickiin bývalý partner detektiv Mike Celluci, jenž v Ceně krve plní roli spíš vedlejší postavy, s níž Viktorka spolupracuje potom, co si ji najme Coreen, přítelkyně první oběti. Už od začátku je čtenáři jasné, že Mikovi na Vicki záleží, ale protože ani jeden z nich to moc neumí se slovy, jejich konverzace připomíná hlasitou výměnu názorů, ba i hádku. Přesto všechno to vypadá, že jejich vztah rychle zabíhá do starých kolejí, alespoň co se sexu a přespávání u Vicki týká. V některých momentech děje se ale Mike chová až přehnaně ochranářsky, překračuje meze a narušuje Vickiino soukromí. Osobně mi jako postava sedl asi jako pěst na oko. Navíc Nelsonové při každé příležitosti připomíná, že slepá není a u sboru mohla zůstat, čímž ji znemožňuje se s tímhle problémem vnitřně vypořádat, protože v jeho podání to zní jako ustavičné vyčítání.

„Řekl jsem, že se omlouvám. Tak běž, hraj si na superhrdinku, jestli chceš, ale co když,“ pokračoval upjatým hlasem, „nechci vidět, jak se necháš zabít? Možná nejsem ochoten hodit za hlavu osm let přátelství…“
Přátelství?“ Vicki cítila, jak se jí zvedá obočí.
Možná nejsem ochoten hodit za hlavu čtyři roky přátelství a čtyři roky sexu jen kvůli hloupé neshodě.“ (str. 15)

Henry Fitzroy, upír a levoboček krále Jindřicha III. je jen jednou z několika postav, se kterou se čtenář v příběhu setká – patří ale mezi ty hlavní. Kromě detektivní zápletky čtenář pomocí flashbacků poznává Henryho lidský život, zjistí, jak došlo k jeho proměně a kým nebo jak moc se za ta staletí změnil. Navíc je to spisovatel píšící pod pseudonymem (i historickou) červenou knihovnu, což Vicki připadá humorné vzhledem k jeho zázemí. Jako predátor, kterým bezesporu je, se přizpůsobil novému světu, a plnými doušky využívá jeho výhod a anonymity k žití svého života, se kterým je spokojený. Je také velmi tvrdohlavý a odhodlaný zničit údajného upíra, jehož noviny viní z nedávných úmrtí, protože ohrožuje upíří rasu.

„Z mého pohledu jsem měl dvě možnosti. Mohl jsem ti důvěřovat, nebo tě zabít. Když ti budu nejdřív důvěřovat,“ rozhodil ruce, „a pak zjistím, že to byl špatný nápad, můžu tě ještě pořád zabít dřív, než mi nějak uškodíš.“ (str. 112)

Labilní vysokoškolský studentík jménem Norman Birdwell (už jen to jméno, co?) je kňourající výmluva lidské bytosti snažící se o uznání snad celého vesmíru a lačnící po moci. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo povolat démona, ale ani všichni čerti v pekle z něj nezvládnou udělat normálního člověka, když navíc každým dalším vyvoláním se jeho mysl stává nestálejší a nestálejší. Pro slizouna od pohledu – nic moc věc. Norman je svým způsobem ten nejhorší možný antagonista, protože se spoléhá na svoji prudkou inteligenci při hraní s něčím, o čem toho moc neví a všechno chce mít hned (včera bylo pozdě). S těmi to nikdy nedopadá dobře.

„Dobře.“ Zlehka ji poplácal po tváři a i ten lehounký dotek jí vzbouřil v hlavě vlny bolesti. „Řeknu ti, co jsem řekl jí. Jestli budeš křičet nebo dělat hlasité zvuky, zabiju vás obě. Teď si jdu vyčistit zuby.“ (str. 269)

Střela z minulosti

Myšleno doslova a do písmene, neboť v celé knize najdete hrstku zmínky o počítači a není v ní jediná situace, v níž by si Viktorka sedla před monitor a do oběda měla případ vyřešený díky sociálním sítím nebo hackování. Ne, tohle je román z roku 1991, a přesto, že dnešní čtenáři to možná neocení nebo jim to bude připadat nudné, ti starší Cenu krve budou vnímat a číst s nostalgií. Na to, aby se děj totiž posouval vpřed, je těžce závislý na tom, jak moc spolu budou postavy komunikovat (osobně jsem se při zmínkách o záznamnících zeširoka usmívala, protože tehdy to byla jediná překážka pro toho, s kým jste nechtěli mluvit). Čtenáře tedy čeká klasické čtení novin, obvolávání novinářů a uplácení policajtů koblihami.

Tanya Huff naládovala Cenu krve od začátku po konec vtipnými narážky na Brama Stokera a jeho Drákulu, nebo dokonce i na filmy, režiséry a spisovatele. Kromě toho se drží nepsaného pravidla, že upíři a sluneční svit prostě nejdou dohromady, ale za originální myšlenku považuji, že démoni nemohou jen tak vytvořit hmotný statek, zejména požadovaný jejich vyvolávačem, ale musejí ho ukrást od jiné osoby. Předtím ale, než nějaký takový skutek vykonají, potřebují se nakrmit, aby měli dostatek sil a vydrželi v našem světě hmotní.

„Tak nějak by asi vypadala Pomsta šprtů… kdyby ji natočil Alfred Hitchcock.“
Coreen na ni chvíli udiveně hleděla, pak zafuněla a poněkud roztřeseně se zasmála. „Nebo kdyby
Sním o džinovi natočil David Cronenberg,“ navrhla. (str. 270)

I když se jedná o první díl série, děj je ukončený, takže v případě, že by čtenáře první díl nijak nenadchl, nemusí mu být líto, že by mu v pokračování unikly nějaké odpovědi na otázky z prvního dílu. Pokud vám tedy pomalejší tempo knihy, ve kterém se postavy spoléhají na svoje instinkty a používají selský rozum, nevadí, bude se vám tento román zamlouvat. Není to špičková četba, ale – jak je zmíněno výše, pár zajímavých nápadů se najde a k tomu má skvěle napsané postavy – to z Ceny krve dělá výborného kandidáta na odpočinkovou knihu. Guilty pleasure četba v celé své kráse!

Tanya Huff: Krevní pouta – Cena krve
Vydal:
Brokilon, 2009
Přeložil: Pavel Musiol
Počet stran: 302
Cena: 238 Kč

Alchymistovo dobrodružství expanduje a stále neselhává

7. Srpen 2019 - 0:00

Ach jo. Tohle je prostě radost. Alchymista je zdaleka to nejlepší, co nám vydavatelství Crew z manga porce nabídlo a každým dalším dílem se to potvrzuje. Hiromu Arakawa nad sebou měla přesně tu správnou konstelaci hvězd, neb skutečnost, jak do sebe příběh, postavy a všechny ostatní ingredience zapadají, je neuvěřitelně působivý. A vlastně i dost neuvěřitelný.

Po minulém (a lehce pomalejším) svazku se znovu vracíme do současnosti a poznáváme hrstku nových postav, které už na první dobrou fungují na jedničku a zcela přirozeně se zapojují do dění, které je zamotanější a komplexnější než kdykoliv předtím. Pořád je to příběh bratrů Elriců a ti jsou jako vždy naprosto neodolatelně charismatičtí a sympatičtí… ale víc se začínají projevovat i druzí, jenž spřádaj svůj vlastní plán, jenž pomalým krokem dávají do chodu. Jde o nepatrné a menší detaily, které ale postupně zapadají do širšího kontextu a vytváří natolik živoucí fikční svět, že to minimálně v manga podání nemá obdoby.

Hlavní dvojicí hvězd nového dílu jsou bez většího přemýšlení Greed a Bradley. Tihle dva macho drsňáci stojící na protějších stranách bojujíc za svou pravdu a vlastní cíl si kradou každičký panel pro sebe a jejich akční kreace spolu s šikovnou rukou autorky berou dech. Nemluvě o parádních dialozích, skvělém tempu a nonstop přívalu zvratů a překvápek. Zkrátka a dobře, jede to neskutečně!

O kresbě můžu říct jediné. Je nádherná. Ze všech mang je nejklasičtější japonskému umu, zároveň perfektně přehledná, s výraznou obrysovou linkou a nezaměnitelným designem charakterů. Tam kde druhé mangy trpí na akční nepřehlednost je Ocelový alchymista nejsilnější a ukazuje, že když se chce, tak to fakticky jde. Boží.

Ocelový alchymista 7
Autor: Hiromu Arakawa
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2019
Počet stran 190
Cena: 199Kč

Hodnocení: 90%

Tahle země není pro Logana. Ať žije Wolverine!

6. Srpen 2019 - 0:00

Starej dobrej Logan nemá oproti filmovým blockbusterům na starost bandu roztomilých mutantů, ale musí se denodenně vypořádávat s drsnou postapo realitou světa, v němž převzali vládu padouši. Divoký západ proti tomuhle novému uspořádání vypadá jako epizoda Teletubbies. Superhrdinové byli v jediné epické superbitvě téměř vyhlazeni z povrchu zemského a těch pár, co zbylo, drží hlavu proklatě nízko a hledí si svého. Stejně tak to dělá i Wolverine – pardon, teď už jen Logan. Drápky má poslušně zatažené a přijímá svou nehrdinskou roli snad ještě ochotněji než ostatní.

Zdá se, že ho během oné památné porážky potkalo něco skutečně strašného, něco, co starého dobrého rosomáka zlomilo a udělalo z něj spíš vypelichaného domácího psa s ocasem staženým mezi nohama. Ale nic netrvá věčně. Věci se dávají do pohybu a nějaká ta tragédie vždycky čeká za rohem. Mutantský kovboj se vydává na cestu a bude muset čelit duchům minulosti – ať už se mu to líbí nebo ne.

Scenárista Mark Millar vás zve do temného a drsného světa, zmítaného násilím a beznadějí. Jeho příběh není ukecaný, zato si užijete spoustu „over the top“ akčních scén a vysokooktanové dynamiky. V kontrastu k téhle ďábelské jízdě stojí sám Wolverine, který je zpočátku dějem spíše vláčen, než že by jej svými skutky aktivně ovlivňoval. Což je u tak tradičně testosteronem nabitého rváče poněkud překvapením. O to víc se těšíte na okamžik, kdy mu konečně dojde trpělivost, kdy „zazní“ ono pověstné SNIKT, zkrátka kdy se začnou “dít věci”. Jeho Amerika už zkrátka není zemí, kde by se plnily sny, zato noční můry ožívají na každém rohu a je potřeba se s nimi patřičně (krvavě) vyrovnat.

Millarovu vizi záporáky ovládané Ameriky dotahuje k dokonalosti kresba Steva McNivena. Úžasně propracovanými detaily a tlumenými barvami navozuje tu správně dystopickou náladu. K tomu si připočtěte litry krve, které ze stránek téměř cákají a máte slušnou představu o tom, co vás čeká a co si určitě nechcete nechat ujít.

A to ani nezmiňuji ty orgastické geekovské momenty, kdy Wolverine vezme do rukou…

Starej dobrej Logan
Scénář: Mark Millar
Kresba: Steve McNiven
Vydala Crew, 2019
Počet stran: 224
Cena: 499 Kč

Evoluce: svět se změnil, pro lidi v něm již místo není!

5. Srpen 2019 - 5:09

Něco se ošklivě pokazilo. A přitom všechno mělo být úplně v pohodě – rutinní let do Denveru, na palubě houf mladých lidí těšících se na výměnný pobyt v USA. Jenže namísto Denveru přistane letadlo nečekaně… ale ano, v Denveru, jenže vypadá úplně jinak.

Svět jak ho neznáme

Sluší se říct, že během letu proletí letadlo podivnou bouří, která s ním trochu zacloumá; nezdá se však, že by měla být něčím výjimečná. Jenže jak se ukáže, je právě tato bouře příčinou toho, že Denver a vůbec celá Země vypadají úplně jinak.

Po přistání uprostřed džungle a nalezení pozůstatků denverského letiště rozehrává Thomas Thiemeyer první část příběhu. V prvním dílu cyklu Evoluce s podtitulem Město přeživších vsází autor na známé vypravěčské schéma využívané nejen v literatuře, ale především ve filmech. Situace je jasná: letadlo a jeho pasažéři se dostali do neznámého světa. Tedy, on je to vlastně známý svět, jen pozůstatky denverského letiště jsou napůl zarostlé vegetací a po letištním personálu nikde ani památky.

Nezbývá tedy než se rozdělit a začít pátrat v okolí. Prostřednictvím drobných nálezů nám autor dávkuje informace o tom, kde by se asi mohla osádka letu nacházet. Atmosféru tajemství a nejistoty dotváří pocit, že pasažéry sleduje něco ukryté v okolní džungli. Nemějte strach, Město přeživších je primárně určeno mladším čtenářům, takže atmosféra je napjatá, ale nedochází až do hororových poloh; vše zůstane pouze u neškodného sledování.

První část příběhu funguje zcela bezchybně: vzbudí čtenářovo očekávání, příjemně navnadí a přinese spoustu zvídavých otázek.

Ach ta mládež!

Rozehrání děje knihy přináší ještě jeden nezbytný prvek: představení postav a počátek budování vztahů mezi nimi. Samozřejmě, je tu něco jako ústřední dvojice, která dostává o něco víc prostoru než ostatní. V tomhle případě se jedná o Lucii a Jema, dva studenty, mezi kterými od prvního setkání přeskakují drobné jiskřičky. Lucie je zvláštní dívka s unikátním vnímáním světa, Jem je naopak vcelku tuctový, a vlastně ničím zásadně nevyčnívá. Postupem času autor nechá čtenáře nahlédnout do minulosti postav a odhaluje jejich vnitřní světy a myšlenkové pochody, čímž je ještě více přibližuje ke čtenáři.

Na druhou stranu jsou hlavní hrdinové i ostatní postavy vcelku schematičtí a archetypální. Jasně, nemohou chybět hloupé hysterické puberťačky stejně jako osvalený drzoun s hlavou pouze na kšiltovku, a pokud hádáte, že se najde i nějaký ten geniální podivín, pak jste se trefili! Ve výpravě je také pár dospělých, kteří jsou ovšem pasováni na neschopné přicmrndávače mladých akčních hrdinů. Jak se asi formují vztahy v rámci této skupiny mladistvých (pro lepší představu cca patnácti až osmnáctiletých) je vcelku jasné, ne?

A opět: nečekejte žádnou přehnanou hloubku ani velká srdceryvná dramata, pohybujeme se v žánru young adult. Prokreslení vztahů je „tak akorát“ – neurazí, nenadchne. Hlavní je, že Thiemeyer své hrdiny nějakým způsobem profiluje a v průběhu příběhu se snaží o jejich vývoj.

Když se to rozjede

Druhá pomyslná část příběhu je pak logickým pokračováním té první. V momentě, kdy je atmosféra dostatečně napjatá, se musí zákonitě dát věci do pohybu. Aby bylo jasno – rozhodně tento vypravěčský postup nekritizuji. Osvědčil se mnohokrát a autor se v tomhle ohledu nesnaží nic vymýšlet, což je spíše ku prospěchu věci. Jen je prostě jasné, co nastane.

Skupina pasažérů se vydává do nedalekého města hledat další možné přeživší v nehostinném světě. Postupně odhalují, že jejich protivníky budou zvířata, která jim na jejich cestě několikrát pořádně zavaří. Chovají se divně, lidí se nebojí (protože v daném světě nejsou a tudíž je neznají) a zdají se být ovládána nějakou vyšší inteligencí.

Ke zvířatům se pojí ještě jedna zajímavá věc: některé krátké kapitoly jsou rozhovory mezi zástupci fauny – a působí pořádně znepokojivě.

Samozřejmě, že při průzkumu města přidává autor další střípky do mozaiky příběhu o tom, co se vlastně na Zemi stalo. V rámci toho si čtenáři užijí i pár poučných pasáží a dočkají se zajímavé evoluční teorie, která je zaručeně přinutí k zamyšlení. Jak se ukáže, Thiemeyer má vcelku chytlavé nápady a slušnou představivost.

Bohužel, druhá část s sebou nese určité problémy. Právě proto, že v sobě obsahuje několik pasáží, kdy děj přibrzdí a čtenář dostane mezi dobrodružnými scénami prostor se zamyslet, si začnete uvědomovat několik věcí. Za prvé: postavy strašně šustí papírem. Částečně i díky překladu, který mnohdy působí strnule a prkenně nečesky, částečně kvůli jejich snaze o cool mluvu, částečně díky tomu, že se občas chovají tak, jak se to zrovna autorovi hodí. Za druhé: tempo vyprávění je rozkolísané. Některé scény jsou jen vycpávka s dobrodružným podtextem bez hlubšího významu pro vývoj celého příběhu.

To ovšem nic nemění na tom, že i přes tyto nešvary budete chtít v četbě pokračovat a Město přeživších zhltnete jedním dechem. On totiž autor moc dobře věděl jak si čtenáře zaháčkovat – zajímavými nápady, střídáním skupin v centru dění a především slušnou atmosférou. Dobré je také pootevření některých klíčových otázek, u kterých může být odpověď zajímavá.

Série Evoluce je dobře rozehraná. První díl, Město přeživších, mladé čtenáře chytne a nepustí, starší a zejména sečtělejší však taktéž neurazí, ačkoliv o rohy „škatuky s nápisem young adult“ občas zaručeně zavadí. Do dalších dílů vše zůstává otevřené, a tak nezbývá než se těšit na pokračování.

A abychom nezapomněli: pokud něco Bookmedia doopravdy umí, jsou to obálky. I tahle vypadá opravdu skvěle!

Thomas Thiemeyer: Město přeživších (Evoluce I.)

Vydal: Bookmedia, 2018

Překlad: Eva Pátková

Obálka: Jann Kerntke

Počet stran: 312

Cena: 349 Kč

Návrat do Zahrady přináší nečekané komplikace

2. Srpen 2019 - 5:24

Hoci Zahrada nemala takmer žiadnu propagáciu, našla si cestu k čitateľom a dokázala, že je kvalitnou fantasy. Nenápadne zapustila korene v srdciach ľudí príbehom o večnom boji dobra so zlom, ktorý sme milovali už detstve. Vypočujme teda to tiché volanie lesa, opäť sa poďme túlať zákutiami a objavujme nite osudov, ktoré nám sťa Zlatá priadka, upriadla Jana Richterová.

Milujem, milujeme, nemilujem, nemilujeme

Vzťahy medzi hrdinami sa komplikujú, zamotávajú a väčšinou si za to môžu oni sami. Hneď na začiatku zažijú poriadny šok. Mŕtvy Lovec sa vrátil. Špinavý, vyhladovaný, no navzdory všetkému živý. Je to vôbec možné? Jeho prvé smerujú k Anne. Dočká sa od nej privítania o akom celý ten dlhý čas sníval? Predsa už ubehlo dosť času a Anna sa začala vyrovnávať s tým, že ďalej musí existovať sama. Spojila svoj osud s Tomášovým a porušiť dané slovo, je zložitejšie, jak by si ona aj Johan priali.

Nefalšovanú živočíšnu radosť má z bratovho návratu  Julka. Je pripravená urobiť čokoľvek, aby sa zotavil a nabral sily na boj proti Komende.

Karolína toriž nezaháľala. Ukazuje sa, že zosnovala plány oveľa väčšie, než predpokladali. Keď Johan odmieta, stane sa lovcom ňou dosadený človek. Že pozná metódy, ktorými mužov privedie k tomu, že budú z vlastnej vôle robiť to, čo Karolína chce, je všeobecne známe. Johan musí trpieť. Za to, že odkopol Karolínu, že jej odmietol slúžiť, že si našiel Annu, že… pomstí sa mu, a nielen jemu. Ženy takéto veci neodpúšťajú. Je otázkou času, kedy zaútočí na niektorú z Johanových slabín. Ktože sa stane prvou obeťou?

Tom ďalej pracuje na plánoch nového loveckého zámočku v hore, a to aj napriek tomu, že už zistil, s čím je to miesto spojené. Venuje sa Anne a dúfa, že aj jej city voči nemu raz budú vrelé. Súčasne si uvedomuje, že po Johanovom návrate s ním už nedokáže byť šťastná. Sľub je sľub a Tomáš sa toho, ktorým sa mu Anna zviazala, nehodlá zrieknuť, a vrátiť ho. Je mu jasné, že bez Johana bude Anička iba živoriť a on s ňou. Nájde Tomáš v sebe silu vzdať sa milovanej ženy a vrátiť dané slovo alebo zostane neústupný?

Michal sa z posledných síl snaží usmerniť tento spolok rozháraných ľudí. Vysvetliť im, že všetci sú si rovnocenní a dôležití pre existenciu Lesa, miesta s ktorým sú natrvalo spútaní. No je unavený z neprestajných žabomyších vojen a hádok, nedorozumení a ľúbostných rošád. Cíti, že mu dochádzajú sily. Karolína so svojim novým lovcom totiž udrela nečakane, veľmi brutálne a na Johanovom citlivom mieste. Všetci sú v šoku. Robia opatrenia, pretože ďalší útok už nesmie nikoho zastihnúť nepripraveného. No nech sa chystajú akokoľvek, to, čo nakoniec príde, nimi riadne otriasie. Nebyť Julie, kto vie, kam by udalosti zašli. Jeden z nich, sa ocitá na pokraji smrti. Či sa ho podarí zachrániť a vytrhnú ho zubatej z rúk, je neisté.

Kým väčšina spolku je nešťastná, predsa existujú dve dušičky, a tým je šťastie naklonené. Nikolaj s Marou si konečne všetko vysvetlili a dali priechod svojim citom. Sú zamilovaní a šťastní. Mara je schopná veľkých obetí, dokonca konvertovať k pravoslávnej cirkvi, aby mohli spečatiť svoju lásku. No s blížiacim sa svadobným dňom sa Kolja čoraz viac bojí sľubu, že sa zhostí manželských povinnosti, ako Boží zákon a snúbenica kážu. Mara túži aj po telesnej blízkosti a rodine. Zvíťazí Nikolajova láska, či zbabelo utečie?

Život a láska sú strašne komplikované

Vzťahy v tretej časti Zahrady prechádzajú premenami, zamotávajú sa, niekedy ide o pochopiteľný posun, inokedy sa veci komplikujú viac, než očakávame. Postavy stvorené Janou Richterovou majú celú škálu pocitov, vlastností a reagujú nepredvídateľne. Aj takto sa príbeh stáva reálnym, pestrým a lákavým čítaním.

Opäť stretávame starú známu zostavu, no aj nových hráčov. Pár problémov sa konečne vyrieši, iné záhady pribudnú. Pomaly a isto sa dozvedáme o hlavných protagonistoch aj posledné detaily. Spolu s nimi prežívame úspechy aj nezdary. Sú to ľudia, ako my. Majú svoje dobré aj horšie dni a nie vždy sú ich názory správne. No aj oni sa postupne vyvíjajú, obíjajú si kolená a hľadajú niekoho, kto by im boliestky pofúkal. Sú nepríjemní, arogantní, no zároveň krehkí, pretože im život uštedril nejeden kopanec. Spoločne sa však snažia udržať rovnováhu vo svete a stáť na správnej strane.  Zatiaľ je dobro úplne jednoznačné. Netreba premýšľať, kde sa postaviť. Je nutné chrániť svojich blízkych a udržať rovnováhu v snovom lese, mieste ktoré ich všetkých spája neporušiteľným putom.

Azda prekvapí Mara svojou ochotou podriadiť sa Koľjovi, hoci sama cíti, že s takým životom nie je spokojná. Môže to mnohým poslúžiť na zamyslenie. Milujem partnera takého, aký je, či si ho chcem pretvoriť na obraz niekoho, koho som ja ochotný/á milovať? Som ochotný/á vzdať sa celého svojho ja a prispôsobiť sa partnerovi? Budem tak šťastný/á?

Kam dospeje vzťah, založený na jednostranných ústupkoch? Autorka je realistka. Mara aj Nikolaj sú silná dvojica a preto ovplyvnia všetkých členov Michalovej skupiny. Rysujú sa nám nové konflikty, nové ťažkosti, ktoré bude treba krok za krokom rozpletať.

Postupne zistíte, že si zvykáte na množstvo chvál na pravoslávnu cirkev a už vám ani nebude vadiť Nikolajova prílišná horlivosť. Budete možno ľutovať Maru. Tie romantickejšie dušičky si povedia, že koná správne, tie silnejšie a realistickejšie osobnosti len pokrútia hlavou.

Potajomky si poviete, že aj Tom by si už zaslúžil kúsok šťastia a nehy a obľúbite si živočíšnu a priamu Julii. Román je čtivý a vlákna príbehu nás vedú neomylne vpred, kde niekde medzi stránkami štvrtého pokračovania nájdeme odpovede na niektoré dôležité otázky. Nuž a možnože skončíme v moci či náruči Velmistra. V Lese je všetko možné.

Jana Richterová:  Zahrada – Návrat (Zahrada 3)

Vydal: Libor Richter – KRUH, 2015

Počet strán: 292

Cena: 299 Kč

Komiksoví Američtí bohové podruhé

31. Červenec 2019 - 19:34

Narovinu: mám rád Neila Gaimana. Jeho imaginaci, jeho světy i způsob, jakým vypráví příběhy, i fakt, že jeho zápřah je skutečně široký – napsal scénáře k vynikajícím komiksům, filmům i seriálům, stejně tak i „standardní“ beletrii. Jeho vliv na autory a celé žánry (dá se považovat za jednoho z duchovních otců populárního subžánru Městské fantastiky) je ohromný, působivý výčet cen, kterými se může pyšnit, snadno pochopitelný.

Co se beletrie týče, Gaimanovým opusem magnum jsou Američtí bohové. Do nejmenších detailů promyšlený příběh, svět, zápletky, který svou rozměrovostí a informační nařachaností bere dech i při opakovaném čtení. A to i když jej čtete třeba v komiksové podobě, pro kterou román připravil zkušený komiksový autor P. Craig Russell. Nebo nakonec i v té televizní, druhá série seriálu z produkce stanice Starz byla vypuštěna poměrně nedávno.

Road trip Amerikou devadesátých let. Bohové, žijící mezi obyčejnými lidmi, bojujících o jejich přízeň, z níž žijí a čerpají svou moc. Válka mezi starými panteony, přicházejících do Ameriky postupně, spolu s migrací jednotlivých národů, a těmi modernějšími – bohy televize, dálnic, internetu.

Ve druhé knize, označené podtitulem Já, Ainsel, si můžeme přečíst dalších devět (což představuje více než 200 stran čtení) sešitů tohohle příběhu. Stín je po událostech v Domě na skále panem Středou pod novou identitou uklizen na sever, přesto se ve svých snech dál dostává do centra dění. Válka je na spadnutí a je jasné, že obětí bude nemálo a vítěz bere vše. A aby toho nebylo málo, v okolí jeho nového bydliště se záhadně ztrácí děti. Přestože tempo příběhu lehce klesá (v podstatě se mnoho linií připravuje na závěrečnou třetí knihu), napětí se stupňuje.

Komiksová adaptace románu by byla zbytečná, kdyby nedostala výtvarnou stránku, pro kterou stojí za to ji číst (a prohlížet). Scott Hampton to zvládá skvěle a Gaimanovy fantazie umně přetavuje v obrazy, skvělé jsou části, v nichž se dozvídáme, jak se který bůh do Ameriky dostal. I díky Hamptonovi tak máme v rukou fantastickou adaptaci fantastického románu.

Jedno je každopádně jasné – Neil Gaiman je bůh. Sice anglický, ale to se taky počítá.

Američtí bohové 2: Já, Ainsel
Scénář:
Neil Gaiman, Philip Craig Russell
Kresba: Scott Hampton, Mark Buckingham
Vydala Crew, 2019
Počet stran: 232
Cena: 699 Kč

Poslední bůh nebo falešný prorok?

30. Červenec 2019 - 5:44

Pokud chcete napsat skvělou dobrodružnou knihu, pak těžko budete hledat lepší místo, kam zasadit děj, než je koloniální Indie. Jenže Lucie Lukačovičová si v knize Poslední bůh trochu zaexperimentovala a přidala do děje několik nečekaných, svěžích ingrediencí…

Staré a nové

Hned na počátku se seznámíte s hlavními postavami celého příběhu: Edgarem Sangatte a jeho krásnou ženou Eliantou. Tahle dvojice se rozhodla ukrýt v odlehlém koutě Indie před světem. Edgar se touží věnovat svým vynálezům, Elianta chce léčit lidi. Jenže když najdou téměř před svým prahem kurýra se zprávou určenou Edgarovi, vezme veškerý klid za své.

Na první pohled vcelku běžná zápletka. Ale už v této relativně krátké informaci se skrývá několik háčků, které by čtenář nejspíš neočekával. Za prvé: Sangatte je Portugalec, což je, vzhledem k tomu, že koloniální Indie byla pod nadvládou Angličanů, trochu nečekané; a vše je o to pikantnější, že část svého života Edgar v Anglii strávil. Za druhé: Edgar rozhodně není tím idylickým svalnatým krasavcem, který obvykle bývá hlavní postavou podobných příběhů. Příroda k němu nebyla laskavá a nadělila mu sice dobré srdce, pohlednou tvář a silné paže, ale jako protiváhu hrb na zádech.

To Elianta je původem z Irska. Jenže se nejedná o klasickou irskou krásku, nýbrž o členku starobylého rodu Sidhe, která se za Edgara provdala pouze proto, aby unikla ze spárů svého rodu. A tady už to začíná být opravdu zajímavé: irská Sidhe v zemi plné náboženských tradic, bájných a mytických tvorů – to už je zajímavý motiv, se kterým se dá v rámci příběhu pracovat!

Ale ještě na skok zpět k ději. Díky zprávě nalezené u mrtvého se manželé dozvídají o hrozícím nebezpečí a jdou po jeho stopách. Cesta napříč Indií je zavede do divočiny, měst i hor, a musí čelit mnohým nebezpečím. Nakonec se ukáže, že za vším stojí kdosi, kdo se snaží naplnit staré proroctví a stát se díky tomu bohem.

Duch starých časů

Předchozí krátký odskok k ději nebyl samoúčelný. Měl totiž naznačit laskavému čtenáři o jaký druh příběhu se bude typově jednat. Z literatury bych se nebál srovnávat například s Dobrodruhem Leonarda Medka či s trochou fantazie s Julesem Vernem, filmově třeba s Indiana Jonesem nebo (opět s přimhouřeným okem) s Angelikou. Zkrátka dobrodružství, ze kterého na vás dýchne onen nostalgický závan dob, kdy muži byli skutečnými gentlemany a Muži s velkým M a ženy měly dobré srdce, silnou vůli i odhodlání a pro záchranu svého muže byly ochotny zajít opravdu daleko.

Z jiného úhlu pohledu však musíme konstatovat, že kniha je velmi umně poskládána z mnoha fragmentů, které stojí za to rozebrat podrobněji.

Jako první je tu nádech v současnosti moderního steampunku. Za mě je toto žánrové zařazení trochu diskutabilní; vždyť když v ději použijete víceméně reálnou dobovou techniku jakou byly vlaky, vzducholodě a další podobná hejblátka, je to vlastně cílený steampunk? Ale třeba nám tuto otázku pomůže rozlousknout přímo autorka sama, chystáme se jí totiž vyzpovídat! Kromě toho se však setkáme i s dalšími méně obvyklými vynálezy, které dávají ději ten správný dobrodružný punc. Kupříkladu let na skládacím křídle (rogalu) je zábavný a osvěžující, a podobných hravých dějových vsuvek naleznete v knize několik.

Jako druhá je tu Indie samotná, která nabízí mnoho možností pro autorské využití. Je zřejmé, že Lukačovičová si na studiu reálií dala opravdu záležet, aby dokázala nabídnout čtenáři věrný obraz dobové společnosti. Dozvíte se mnohé o tom jaké potíže přináší kolonizace Indie (zejména prostřednictvím konfliktů mezi domorodci a cizozemskými uzurpátory)a že byrokracie bujela už v minulosti.

Klíčovou roli však hraje indická kultura a náboženství. I tady odvedla autorka OBROVSKÝ kus práce, což se nebojí čtenáři „prodat“ i v samém závěru knihy, kde poukazuje na prameny, příběhy a knihy, stejně jako historické osoby a události, kterými se nechala při psaní Posledního boha inspirovat. Až po přečtení této pasáže se vám některé příběhy spojí; na druhou stranu možná získáte pocit, že některé motivy jsou pouze autorkou neinvenčně převzaté a lehce poupravené tak, aby do knihy hladce zapadly. To rozhodně není výtka – proč znovu vymýšlet něco, co už je vymyšlené, prověřené léty a většina lokálních čtenářů to nezná? Navíc když je inspirace přiznaná… Ale to jsme dost odbočili.

Jak již bylo řečeno, hraje náboženství, nebo spíše jedno z proroctví, významnou roli v zápletce. Na své cestě při honu na falešného proroka se manželský pár (ať již společně či odděleně) setkává s démony – rákšhaši, legendárním opičím králem, hadími lidmi – nágy nebo třeba bájnou božskou zbraní (ta hraje v příběhu víceméně ústřední roli). A právě zde vstupuje do hry střet civilizací. Edgar na věci nahlíží více zvenčí, spíše jako na zajímavý fenomén než něco, co chápe nábožensky (ve spojení s božskými silami). Jeho žena však ze své příslušnosti k Sidhe vidí věci v jiném světle. Dochází k soupeření navzájem cizích mytických světů, k prolnutí indické a řekněme zhruba elfské kultury. Přesto, že je  Elianta s místním nadpřirozenem obeznámena, neznamená to, že s ním nehodlá soupeřit.

Kdo jsme a kým jsme

A když už je řeč o tom rozdílném chápání světa, musíme ještě jednou zmínit duo hlavních postav. Ve scénách viděných hlavně z očí Elianty je zřejmé, že chápe svět jinak než obyčejný smrtelník, že pod lidsky vypadajícím povrchem ukrývá duši Sidhe. Proto mezi ní a Edgarem dochází k rozkolu. Je možná škoda, že toto téma nebylo použito a „vytěženo“ ještě o něco více, ale s oboustranným smířením se s odlišností toho druhého dokáže čtenář bez problému žít.

Co se týká Edgara, možná je ve svém počínání místy až příliš dokonalý; takový ten romantický idylický hrdina mnoha dívčích snů. Hrb ho nijak neomezuje v hrdinských skutcích, vydrží víc než kůň a mozkovnu má jako Sheldon Cooper.

Ostatní postavy dokonale pasují do škatulky starosvětského dobrodružného příběhu. Podařený je hlavní zloduch, skutečný náboženský fanatik, který se nebojí obětovat své věrné a podřídit vše svým cílům bez nějakých velkých efektů a patetických proslovů. Co na tom, že je to předvídatelné a archetypální, tohohle zmetka prostě budete autorce věřit.

A když na závěr vše sesypeme na jednu hromadu, dostaneme příjemné dobrodružné čtení s mírně romantickým nádechem a kupou „starosvětského“ hrdinství. Postavy jsou výrazné, byť také místy idealizované. Ale co je nejdůležitější: Poslední bůh je napsaný čtivě, text „klouže“. Je zřejmé, že Lukačovičová má zkušenosti s vedením a dynamikou příběhu, takže dokázala odhadnout moment, kdy je možné zvolnit a zařadit přemýšlivější pasáž, a zároveň nerozbít tempo celého příběhu. Kromě toho má kniha i edukativní podtext zakomponovaný do děje zcela nerušivě. Pokud se chcete dozvědět něco o „starých indických bájích a pověstech“, jste rozhodně na správném místě.

Lucie Lukačovičová: Poslední bůh

Vydal: Klub Julese Verna, 2019

Obálka: Jana Šouflová

Počet stran: 320

Cena: 290 Kč

Sága 9: ztráty a nálezy

28. Červenec 2019 - 5:21

A jsme tady. Čerstvým českým vydáním deváté knihy komiksové série Sága jsme se dostali do bodu, kdy:

  • Jsme dohnali americký trh. Toť dobré.
  • Budeme dlouho čekat, protože tvůrci Brian Vaughan a Fiona Staplesová oznámili, že si berou nějaký ten pátek, měsíc, rok, pauzu k načerpání inspirace a sil. Toť hodně, hodně nedobré.

Mezi dvěma znepřátelenými planetami (ve zkratce: sci-fi vs fantasy) se to pořád rube hlava nehlava, ale to už nikoho pomalu ani nezajímá. Hlavní jsou Marco a Alana, Romeo a Julie tohohle světa, milenci, manželé, rodiče, kteří ukazují, že i rozdílné národy si k sobě mohou najít (pěkné blízkou) cestu. A navíc z jejich vztahu může vzejít něco výjimečného, v tomto případě malá Hazel, hlavní vypravěčka retrospektivního příběhu. Což znamená, že jen maximálně u jedné postavy můžete zhruba tušit, nakolik je v nebezpečí.

Ty ostatní jsou v něm permanentně, jak devátý svazek téhle vynikající série ukazuje měrou vrchovatou.

Jako zkušený komiksový i televizní scenárista Brian Vaughan moc dobře ví, jak pracovat s divákem či čtenářem. Kdy přidat postavu, kdy nějakou ubrat (televizní Ztracení, na kterých také dělal, přetavili úmrtí některé z hlavních postav v podstatě ve vrcholy jednotlivých sérií), kdy dát vzniknout vztahu nebo kdy vztah zahubit, kdy přidat akci, kdy humor, kdy romantiku, kdy zakončit díl nervydrásajícím cliffhangerem. S precizní ilustrátorkou, jakou je Fiona Staplesová, za zády, tak může vesele tvořit jeden z nejlepších komiksů současnosti.

A tak po spíše klidnějších dílech, ve kterých relativní bezpečí dávalo možnost ustálit nebo zakořenit vztahy, přichází další vlnobití. Paradoxně v momentě, kdy řešení bylo skoro na dosah. Naštěstí je Vaughan natolik zručný, že nepřekročí tenkou hranici mezi emotivním dramatem a laciným emočním zneužíváním, ke kterému mohla tahle kniha snadno sklouznout. Přesto: nějaké ty emoce u Ságy po devíti knihách už nejspíš nikoho nepřekvapí, ale tohle byla doslova petarda.

Sága 9
Scénář: Brian K. Vaughan
Kresba: Fiona Staplesová
Vydal: BB Art, 2019
Počet stran: 152
Cena: 399 Kč

Svatokrádežná svatba: muži ničí ženy, ženy ničí muže

27. Červenec 2019 - 5:48

Ano, přiznávám se dobrovolně, prvotním impulsem proč jsem se rozhodl recenzovat tento komiks, byla touha seznámit se Jodorowskym. Jeho pověst ho předchází, a tak sem měl opravdu vysoká očekávání.

Setkání s géniem

První díl cyklu Královská krev s podtitulem Svatokrádežná svatba je ve své podstatě klasický fantasy příběh se vším všudy. Těžko říci, zda jsem měl moc vysoká očekávání, ale i přes několik kliček je děj dost jednoduchý – zrady, osudové (mnohdy zapovězené) lásky, boj o trůn, duchové… Zkrátka nic, co by milovníka fantasy dokázalo překvapit.

Přesto, že na sebe vše navazuje a dává jako celek logiku, občas budete mít pocit, že některé scény vzali autoři dost „hopem“. Dobře, lze to považovat za daň za to, aby vyprávění neztratilo drajv, ale stejně se bude během čtení vkrádat neodbytný pocit, že pár míst se po scénáristické stránce dalo vymazlit ještě o něco více.

Pokud nebudete nadšeni z toho, CO Jodorowski vypráví, pak vás potěší způsob JAK to vypráví. Postavy se chovají jako vystřižené z divadelní hry od Shakespeara: deklamují texty s osudovými podtexty v epických pózách, řeší existenciální problémy a přehrávají. V případě Svatokrádežné svatby to však funguje a z velké části jim to prostě budete věřit.

Pokud na něco tahle kniha vsází, je to jednoznačně dojem! Nemluvím teď o vizuálním provedení – o tom, že dostanete mazlíka, kterým se budete moci chlubit přátelům, není pochyb. Řeč je o vyznění příběhu, který právě díky onomu přehrávání dokáže v člověku probudit opravdu silné emoce. Budete doslova žít s postavami, dostanou se vám do hlavy. Člověk si až říká, jestli to náhodou Jodorowski neudělal schválně: stvořit plytký příběh plný násilí, krve a sexu, který dostane čtenář možnost s postavami doopravdy prožít a užije si ho tak na plné pecky, to už vyžaduje kus autorského mistrovství.

Ten druhý (rozhodně ne) vzadu

Jenže na komiks musí být minimálně dva – v tomto případě je tím druhým do party kreslíř Dongzi Liu. Před tímhle chlapíkem nezbývá než smeknout, protože odvedl práci vysoko nad průměrem. Kresby jsou nádherné, plné detailů. Co na tom, že hrdinové jsou archetypální, když vypadají úžasně! Syntéza mezi příběhem a jeho vizuálním ztvárněním funguje naprosto dokonale, oba sešity obsažené v knize jsou doslova pastva pro oči. Vše je podpořeno velkým formátem knihy, díky kterému jsou zejména krvavé a sexuální scény ještě o kousek působivější.

Pokud bych měl něco vyzdvihnout, jsou to dynamické akční scény. Zejména souboje muže proti muži (či zvířeti) jsou parádní, přehledně zpracované a nakreslené tak, aby byl celý průběh boje čtenáři jasný. Jakou malou ochutnávku si dejte samotný obrázek na obálce knihy.

Ale co je nejdůležitější: Dongzi Liu dokázal předat čtenáři přesně ony emoce, které příběhu sluší. Pochmurné barvy, pózy vyjadřující gestikulaci osob dokonale ladící s dojmem čtenáře z dané scény; dost těžko to vysvětlit takhle „nasucho“. Ve své podstatě udělal kreslíř přesně to, co se od komiksu očekává: převyprávěl příběh prostřednictvím obrazů!

Výsledkem je příběh z oblasti mainstreamové fantasy podobný kupříkladu oblíbené Písni ledu a ohně v podařeném grafickém kabátku. Forma v tomhle případě vítězí nad obsahem, ale stejně nakonec Svatokrádežnou svatbu zhltnete jedním dechem a budete koukat po přídavku. Tahle kniha je totiž opravdu působivá!

Královská krev: Svatokrádežná svatba

Scénář: Alejandro Jodorowsky

Kresba: Dongzi Liu

Překlad: Richard Podaný

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 112

Vazba: vázaná

Cena: 399 Kč

Jeho jméno vládne – a zní Faja

26. Červenec 2019 - 5:44

To tajemné slovo faja

Faja je skutečně neobvyklý název knihy, ale dobře vybraný, obzvlášť ve spojitosti s působivou obálkou. Působivá je právě ve své jednoduchosti a evokací pouštní krajiny možná někomu připomene kultovní Dunu. Faja je titul pro vládce sklenařských měst, ale kniha o žádném fajovi doopravdy není, byť se nakonec ukáže být alfou a omegou veškerého dění, stojí v pozadí jen jako připomínka a zosobnění moci – té skutečné, surové a hloupé i té skryté a mystické. Hlavní hrdinkou dál zůstává mladičká Ilan, vydávající se za chlapce a skrývající za oděvem sklenařů nejen své pohlaví, ale i domnělé tělesné znetvoření. Oplývá nebývalým talentem a je z ní takzvaná naslouchač(ka), která dokáže najít ve vzácné rudě na výrobu mečů sebemenší vadu. V prvním díle ságy jsme byli svědky jejích prvních učednických krůčků i náhodného okamžiku, kdy potkala kapitána oddílů jezdců, jejichž úkolem je chránit sklenařská města a obchodní stezky. Nechali jsme se unést potemnělou atmosférou městských ghett, kde žijí brusiči v nuzných podmínkách, odsouzení k věčné dřině v dolech a brzké ztrátě zdraví. Pro ženy z této kasty je přichystán osud neméně veselý, a tak se nemůžeme Ilanině matce divit, že přistoupila ke lsti a navíc dceru zatajila před jejím otcem – fajou.

Tady se poprvé setkáváme s oficiálním vládcem města, ovšem jako s postavou čistě zápornou. Faja coby strážce pořádků a kastovního uspořádání společnosti se tu jevil jako strůjce všeho zla, které Ilaninu rodinu a její třídu potkalo. Druhý díl ságy však s veškerým poznáním řádně zatočí. Ilan se s oddílem neohrožených jezdců dostává ven, mimo rodné město, a poznává krajinu a sídla bohatých lidí v nížinách a také nová nebezpečí. Nejde jen o divoké horské příšery, ale o úskalí mnohem rafinovanější a lstivější, třeba v podobě starší neškodné distingované dámy (ale ve skutečnosti osoby s nebezpečným vlivem). Svět je ve skutečnosti mnohem větší, než si kdy Ilan dokázala představit a historie mnohem komplikovanější, než se traduje mezi brusičskými mistry. Stačí, aby se objevil na zdech jeden záhadný nápis, a zavládne i mezi těmi nejohroženějšími panika. Důvod je však zatím neznámý a autorka čtenářům předhodí jen pár letmých náznaků.

Drzý spratek Ilan

Aby Ilan na tutlanou pravdu přišla, musí být nesmírně zvědavá a potrhle odvážná, a to ona naštěstí je. Pomalu dospívá do puberty a někdy se podle toho i chová. Je drzá nejen na kapitána, ale na kohokoliv, kdo se jen slůvkem dotkne jejího sociálního postavení. Pravda, když si uvědomíme, že čelí téměř rasistickým poznámkám od lidí, kteří vůbec netuší, co je to hlad a žijí si v pohodlí, vydobytém právě na utrpení sklenařů, tak se její rozhořčení jeví jako naprosto pochopitelné. Navíc žije mezi nepřáteli, nebo alespoň své druhy za nepřátele považuje, ačkoliv si mezi Pětadvacítkou získala několik přátel, kteří o ni pečují a laskavě odpovídají na všetečné otázky. Mají ji totiž za zvídavého a chytrého chlapce, ale i tak jsem měla často dojem, že Ilan zachází za čáru a pokouší trpělivost mužů i své štěstí. Jistě by nebylo pro slavný jízdní oddíl problém si „pronajmout“ od nějakého faji jiného naslouchače, poslušnějšího a klidnějšího, vždyť Pětadvacítku všichni uctívají a zbožňují jako nějaké bohy. Je až neuvěřitelné, jak Ilan všechno prochází, ač často riskuje, zatím se však žádné odhalení její identity nekoná, ani za drzá slova nepřichází žádný trest. Naopak, kapitán (připomínám, že je to třistaletý muž) se jí stále častěji ptá na radu, vyzvídá její názory a debatuje s ní o tom, co je správné. Zní to neuvěřitelně? Ano.

Divit se však možná budete častěji. Poslední eskapáda, při níž třináctiletá dívka popadne několik těžkých duvalů (mečů ze sklenitu) a na koni, na kterém sotva umí jezdit, se je pokusí dovézt někam do hor, kde kapitán s muži bojují proti krvelačným bestiím, aniž by s sebou měli své nejlepší zbraně, už byla moc i na mě jako čtenářku. Nechci podceňovat mladé dívky, nicméně pravděpodobnost, že na někoho náhodou narazíte v noci uprostřed horského terénu, je poměrně malá. Těch náhod se v druhém díle uděje až podezřele moc, Ilan náhodou vyslechne nějaké hlášení, náhodou se dostane do tajné místnosti, náhodou potká toho správného člověka… Stejně prapodivné je, proč by velitel jízdního oddílu měl být zároveň i tvůrcem uspořádání nové společnosti, stejně jako absence vzpomínek na věci před katastrofou (na to je potřeba i několik staletí, než se věci přestanou tradovat – vezměte si třeba, po kolik staletí si pamatujeme draky). Ačkoliv nepochybuju, že mantie v kombinaci s voalem je dostatečně důmyslný oděv, dokonale zakrývající celé tělo, přeci jen by časem mělo být patrné, že je uvnitř dívka, a nikoliv chlapec, i podle pohybů a chování (pokud Ilan mezi tolika neohroženými chlapy úplně nezdivočela).

Maličko mě mrzelo, že oproti prvnímu dílu došlo k určitému „zšablonování“ postav. Že se Ilan chová stále jako dítě a její výhružky vyznívají směšně a naivně, to jí můžu zazlívat jen těžko, avšak kapitán mohl zkusit víc než jenom jeden trvale přemýšlivý výraz, jeho zástupce Vargas by se mohl na drzého spratka občas rozzlobit a zklidnit ho třeba pohlavkem, a Erno by mohl redukovat svůj pečovatelský syndrom a přestat Ilan kontrolovat, zda se v noci neodkopala. Snad právě ona jediná občas předvede, že je živou bytostí z masa a kostí, třeba když roztomile střídá polohy, kdo je „přítel“ a kdo „zrádce“, nebo lavíruje mezi umíněností, ukřivděností a uražeností. Samozřejmě tohle všechno k období puberty patří a dělá z Ilan postavu uvěřitelnou a procítěnou. Velmi se těším, až začne nejen fyzicky, ale i genderově nabírat nějaké obrysy, a číhám na situace, kdy kapitánova bezprostřední blízkost v ní začne vyvolávat i jiné než úprkové reakce. Na to si však budu muset počkat až do třetího dílu série, který je naplánován na únor příštího roku a nese pracovní název Nasterea.

Průniky z reality

Možná jsem v některých ohledech dost konzervativní, když očekávám, že fikční svět bude ve všech dílech konzistentní. Ano, přiznávám, trochu mi lezly na nervy ty nové technologické hračičky, které moc do původního světa, který nás tak v Naslouchači uchvátil, nezapadají. Odněkud se vzal jakýsi Vallon, který všechno ovládá a přes chytrá hejblátka umí přenášet obraz i zvuk. Magie, představovaná oním zvláštním talentem „naslouchat“ sklenitu, tu najednou ustupuje do pozadí. Až na jeden malý pokus, kdy Ilan zkouší rozšířit své „umění“ o novou kvalitu, se musíme spokojit s pseudovědeckými rekvizitami. Tak trochu to vypadá, že s opuštěním prostředí sklenařů ztratila nejen Ilan, ale i autorka Petra Stehlíková pevnou půdu pod nohama a musí sáhnout k výpůjčkám odjinud. Kapitán a jeho dosud neznámá partnerka mi mimoděk připomněli velitele Freda Waterforda a jeho ženu Serenu ze seriálového zpracování Příběhu služebnice, který běžel nedávno v televizi. Ilanin oděv silně připomíná fremenský oblek do pouště, kastovní uspořádání podle profesního zaměření zase odkazuje k Divergenci. Alternativy k vymoženostem mobilů, tabletů a videokamer není z textu složité dekódovat. Možná se tomu prostě nedá vyhnout, je to všude kolem nás, nejde tomu utéct.

Text je navíc místy příliš zatížen cizími slovy (při diskusi, jak se ochránit před mrakem jedovatého sklenitového plynu, dojde na nápad postavit turnul mimo reteu a vytvořit tak fereastru – zkuste zalistovat ve slovníčku na konci knihy a ani jedno z těchto slov tam nenajdete) a čtenář si je nemusí všechna zapamatovat. Někdy mi však přišla až zbytečná, pokud označují tutéž věc, jenom v jiném jazyce. Inspiraci pro fiktivní „řeč“ hledala autorka údajně v rumunštině, sklenaři také měli přijít z Rumunska (pro zajímavost, po zadání mého příkladu do překladače vypadlo toto: postavit věž mimo síť a vytvořit tak okno, i další slova si můžete dohledat, např. mantie znamená „plášť“, voal je „závoj“, jen s duvaly jsem neuspěla). Nic proti rumunštině, je to rozhodně zajímavý jazyk, ani proti této prosté výpůjčce z naší reality (nakonec není jediná, v knize je např. zmiňovaná opakovaně Paříž). Když jsou cizí slova usazena chytře v kontextu, nemusí člověk ani listovat v žádném slovníku a pro dokreslení atmosféry slouží dobře. Pokud se jich však nahromadí příliš, připomínají spíš vědecký traktát, nebo jeho parodii. Nic z toho však autorka dozajista nezamýšlela.

Od pohádky k dystopii

Ladění příběhu díky těmto inovacím opouští svou původní „fantasy“ základnu a vynořují se silněji nakladatelstvím avizované rysy young adult dystopie. Pryč je příběh chudého děvčátka, které se přes zákaz podívalo oknem do domu boháčů a zatoužilo být uvnitř. Sklenařskou „Popelku“ nahradil spasitelský mýtus, jen ještě nedospěl ke zradě samonaplňujících se proroctví. Nemám však dojem, že by zrovna ona „technizace“ (resp. příklon k science fiction) nějak zvlášť příběhu či atmosféře prospěla. Možná se dalo dějovým zápletkám pomoci i jinak, ale to nakonec tolik nevadí. Naslouchač a nyní i Faja mají stále body plus za pokus o konstrukci originálního světa i volbu hlavní postavy, netušící, kým vlastně doopravdy je, vnitřně rozháranou a zmatenou rozporuplnými informacemi, které se k ní z různých zdrojů dostávají. Pěkná simulace toho, jak se dnes asi musí mladý člověk cítit, když se bez pořádné znalostní báze ocitá tváří v tvář novým skutečnostem a musí se rozhodnout, čemu bude věřit. Tím vším musí být Ilan čtenářské obci mladšího ražení nesmírně blízká a sympatická. Není proto divu, že jí také tolik čtenářů drží palce.

Autorka navíc zvolila vyprávění v ich-formě, takže tím ještě umocnila dojem deníku či vzpomínek a ulehčila čtenářům (resp. čtenářkám) ztotožnění s hlavní hrdinkou. Na druhou stranu se autorka vyhnula romantické linii a tedy i pasážím plným citových výlevů a zvolila spíše sušší komentování děje, bez sebeironie nebo hláškování. Pro toho, kdo nezná první díl, bude možná zpočátku složitější se v příběhu zorientovat, protože žádného milosrdného uvedení do děje či reálií se nedočká. I tak ho text strhne a bude číst dál, zvědavý, jak to celé dopadne. Série Naslouchač je vskutku úspěšný debut Petry Stehlíkové, která se po prvotině vydané vlastním nákladem dostalo přijetí v nakladatelství Host a její knihy nyní vycházejí po pečlivé ediční přípravě, v kvalitní vazbě a přebalu. Je dobře, že i k literatuře pro mládež se přistupuje s patřičnou pozorností a že dostávají prostor i čeští autoři a autorky. Takže za to velký dík a Petře Stehlíkové přeji hodně houževnatosti v jejím dalším snažení.

Procentuální hodnocení: 60%

Petra Stehlíková – Faja (Naslouchač 2)

Vydal: Host, 2017 (dotisk 2018)

Obálka: Andrej Nechaj

Počet stran: 440

Cena:  349 Kč