Obrázek uživatele Jan Křeček

Historie

Členem již
9 let 7 měsíců

Moje příspěvky

Netradiční recenze na další (netradičně tradiční) knihu Neila Gaimana.

Dějiny legendárních zemí a míst jsou knihou přívětivě odbornou. Odbornost je přítomna, dokonce velmi silně, ale není to na úkor čtenářského zážitku

Skladatel Johannes Brahms, ten se narodil v Německu (dnešním, že...). Příjemný, činný a vážený. Napsal i Uherské tance, ten nádherný opus všech opusů. Kdepak k nim přišel, co? Vždyť to byl Germán, ne? Že by už tehdy znal zapadlé oblasti Rakouska-Uherska? Umírá tři roky před koncem století. Po jeho úmrtí, přesněji za měsíc, vydává Bram Stoker tlustospis s podivným titulem: Dracula. Náhoda?!

Milý drsňák s rozčepýřeným plnovousem, věčně rozesmátý a přirozeně přátelský. Nikdy jsem ho neviděl se zamračit – ale viděl jsem ho asi na dvě hodiny, takže to nemusí nic znamenat. Ať už je to jakkoliv, jedno je jasné: do České republiky zavítal Kevin Hearne, autor Kronik železného druida. Kevin Hearne přijel do Evropy na miniturné, zastavil se v Polsku, Německu a u nás, konkrétně v Praze a v Brně. Nevím, jak to vypadalo v Praze, ale v Brně byla nesmírně příjemná atmosféra podpořena dotazy a živým zájmem publika. Za pomoci překladatelky se návštěvníci i autor výborně bavili – a po společně strávených takřka třech hodinách (včetně autogramiády a focení) se dostalo i na tento rozhovor pro Sarden.

Poslední část rozhovoru se rodila bolestně. Nejdřív samotné setkání, pak dlouhý přepis a výběr, co bude publikováno, co vyškrtnuto...

V předchozí části rozhovoru se žádný Jan Poláček neobjevil. Tentokrát to napravíme: podstata otázek zůstala stejná, byly pouze uzpůsobeny situaci (názvy děl a podobně). Už na první pohled je jasné, že Fuks se rozepisoval výrazně více. Zajímavé je také objevovat paralely mezi tím, co píše Jan Poláček v knize Příběh spalovače mrtvol o Fuksově vedení rozhovorů, a tím, jak Ladislav Fuks skutečně odpovídá. 

 

První část rozsáhlého rozhovoru, který připravil Jan Křeček.

Frank N. Skipper: Dlouhý den Valhaly. Tohle si čtenáři mohli poprvé přečíst v roce 1994. Bylo to vytištěno žlutým a bílým písmem, na pozadí stála polonahá děva ve vyzývavém brnění (jakkoliv brnění nemůže být vyzývavé – a je-li, není to brnění) propichující ležícího chlapíka. A raději si neprohlížejte jílec moc podrobně. Tak začalo dobrodružství, které skončilo o třináct let později vydáním dvou svazků Konečného dne Valhaly. Teď byla napsána další kapitola. Vyšlo souborné vydání. Má přes tisíc stran. A stále to stojí za to.

Jeden nepojmenovaný muž, který se vrací na místa svého dětství a připomíná si události, které jsou mimo reálný svět, a tak se možná tak úplně nestaly. Tři ženy, dívka, matka a stařena, které možná nejsou úplně tři.

Stephen King se vrátil k Temné věži. Tahle věta by na recenzi stačila. Těm, kteří vědí. Pro ostatní alespoň krátké představení dodatku ke zcela zásadní heptalogii krále hororů.

Stránky